Prokletá Argentina

Útlak despotického režimu, svoboda se stává symbolem. Snaha o udržení moci, paranoia a strach. Protesty a kritika. Obranné čistky, demokratické potlačení odporu. Lidé se brání, lidé mají strach a lidé mizí…

Argentina 1976. Vládní diktát je terčem kritiky jak mezinárodní demokratické vlny, tak vlastních lidí. Snaha udržet si pevné a stabilní postavení vede k neoficiálnímu zatýkání nepohodlných osob, jako novinářů, obecné inteligence či umělců a k jejich likvidaci jako nepřátel režimu. Zmizelí, jejichž počty rostou velice rychle, jsou oficiálně dáváni za oběti levicovému extremismu snažícímu se svrhnout vládu. Vyšetřování únosů je jen papírově formální s nulovými výsledky a lidé se ztrácejí dál. Rodiny, a zvláště matky zmizelých, vyjdou do ulic a protestují proti postupům úřadů.

A v tomto okamžiku se setkáváme s novinářkou Cecilií Rueda (Emma Thompson), která se chystá napsat do místních novin článek o zmizelých lidech. Stane se a když se jednoho dne vrátí její manžel Carlos Rueda (Antonio Banderas), ředitel dětského divadla, domů, zjistí, že byla unesena.

Ve filmu se díváme především jeho očima. Carlos se nevzdá myšlenky na záchranu své ženy a snaží se jí vypátrat. Přitom v sobě objeví nadání vidět osudy obětí jako vize. Spojí se s příbuznými ztracených a pomáhá jim, stejně jako se snaží pomoci sobě.

Jde o příběh muže, jenž se dostal do zájmu režimu a poznal jeho útisk. On, jemuž režim vezme celou rodinu a přátele, kteří jsou označeni za nežádoucí a systematicky likvidováni, bojuje svým odporem a využívá snad až mystického daru ke svému hledání.

Scénář k filmu napsal Christopher Hampton, portugalský režisér, jenž se sám ujal vedení filmu. Inspirovala ho k tomu stejnojmenná knižní předloha, kterou se pokusil ve snímku ztvárnit. Film byl natáčen v Argentině a Španělsku. Původní záměr byl natáčet vše ve Španělsku kvůli nepříliš stabilnímu zázemí v Argentině, ale režisér si nakonec prosadil natáčení i ve skutečných místech. Film samotný se snaží skloubit hledání hlavního hrdiny, jeho boj proti systému, příběh jeho ženy, týrané a snažící se uprchnout ze zajetí a obecný výraz politické situace a sociálního teroru, který je součástí historie a na kterou by se nemělo zapomenout.

Ne vše se však zdařilo a ne každý uskutečněný záměr působí věrně. Příběh samotný je hezké drama o dobrém muži s dobrými myšlenkami ve špatné době. Sama o sobě dobrá myšlenka, která je však přítomností dalších fragmentů roztrhána na vzájemně se nedoplňující se části. Do jeho hledání se mísí pohledy ze skutečnosti jeho ženy, která se snaží uprchnout. Ze snového a romanisticky podaného pohledu muže se dostáváme do čistě reálné sféry, ve které je žena mučena a týrána. Snaha vyjádřit tvrdost a zvrhlost pohunků režimu a režimu samotného je sice pochopitelná, ale příliš tvrdá. Divák je z klidu vytržen agresivními scénami, které mu sice vnutí pocit zvrhlosti a násilí, ale tento pocit v něm zůstane i po návratu zpátky k původní jemné linii. Tyto proklady jsou jako reklama na prací prášek vložená do příběhu Romea a Julie. Zdá se, jakoby si režisér v určitých momentech řekl, že nyní bylo již dost vlastního příběhu, že je potřeba divákovi připomenout, o co vlastně šlo, tak přihodí trochu brutality jako prásknutím biče. Navíc je tam násilím vnuceno dilema podobné kupříkladu Sofiině volbě, které má zvýšit tragický podtext. A skutečně zvyšuje, ale působí silně strojeně.

Úplně dobře nedopadla ani samotná myšlenka jeho „nadpřirozeného“ daru. Je součástí příběhu, ale není podána čistě jako samozřejmost. Samotný příběh nedovoluje rozebrat do hloubky smysl a účel daru samotného, přesto není brán jako součást děje a působí vloženě. Jakoby režisér hledal to finální koření, kterým by dodal příběhu šmrnc. Stejně tak celé jeho hledání je provázeno takřka mystickými indiciemi, které nic nevysvětlují, jen dávají tušit, že vše je řízeno osudem, stačí vytrvat.

Třetí fragment celku spočívá ve ztvárnění politické situace režimu a obecně historického podkladu. Tvůrci film pojali i jako historické svědectví, ale to samo o sobě vydá na celý film. Prostor tomu určený je zúžen na minimum, aby bylo dostatek místa pro hlavní příběh a ten zbyteček působí uboze. Pokud film obecně hovoří o nějaké době, je buď samotný o době celý, nebo je do doby vložen a obecně se dobou nezajímá. Zde je to nepovedeně spojeno dohromady a výsledek je takový, že režim sám je představován dvěma postavami a to generálem Guzmanem (Anton Leader) a mladým poručíkem (Kuno Becker), kteří sice odvedli dobrou práci na ztvárnění svých postav, ale v závěru je to nedostatečné. Výsledná absence hlubšího podkladu není zachráněna ani v závěrečných titulkách, kde probíhají smutná čísla o počtu lidí, kteří padli za oběť podobným režimům po celém světě.

Ve výsledku je Prokletá Argentina filmem, který stojí za to shlédnout. Své chyby přeci jen překonává hezkým a lidským příběhem, který je člověku blízký. Pokud se divák přenese přes fakt, že celek působí jako zrcadlo složené z navzájem si nepadnoucích kousků, které by potřebovaly tu přidat, tam ubrat, prožije si příběh až do úplného konce.

HODNOCENÍ : 6/10

Miroslav Kupka