Pád Třetí říše

Německý film Der Untergang – Pád Třetí říše, patří rozhodně k tomu zajímavějšímu, co současná distribuce nabízí a neměl by uniknout žádnému fandovi ať už filmu, či jen válečné historie. Snímek nám zprostředkovává poslední dny Adolfa Hitlera (Bruno Ganz) v bunkrech pod Novým Říšským Kancléřstvím v dubnu 1945 a spolu s ním sledujeme i osud jeho osobní sekretářky, Traudl Jungové (Alexandra Maria Lara) a několika nacistických pohlaváru a jejich žen.

Film díky neotřelému (i když už byl k vidění třeba ve filmu Bunkr, kde Hitlera ztvárnil Anthony Hopkins) a i po šedesáti letech stále provokativnímu tématu, vyvolal nesčetně diskusí o vhodnosti pohledu na tuto historickou postavu, jak ji snímek předkládá. Nemusím dodávat, že v 21. století už naprosto lichých. O tom, že Adolf Hitler nebyl démon, ale jen lidská bytost, či spíše jen prázdná nádoba plná přirozených a obyčejných lidských vlastností jako je nenávist, už bylo popsáno hodně papíru a nejen v souvislosti s Der Untergang, jenž si právě tímto trochu banálním (přesto skvěle zpracovaném) tématem jako nosnou myšlenkou pomohl k velké publicitě, ale třeba i ve výborné knížce mého jmenovce, Dušana Hamšíka, Génius průměrnosti. Film šokoval právě jen tím, že na rozdíl od skoro každotýdenních dokumentů nevidíme Hitlera jako uhrančivého rétora na vrcholu, ale jako lidskou trosku na konci všech jeho nadějí. A ve světě, kde stále pobíhá několik větších či menších Hitlerů současnosti, je spíš pobuřování se nad Pádem Třetí říše dokonalou ukázkou maloměšťáctví a neschopnosti nadhledu a reflexe.

Každopádně to, jak tvůrci filmu pracují s námětem a jeho podáním, opravdu provokativní je – provokativní pro diváka. Díky stísněnému prostoru bunkru, nervní kameře a opravdovému peklu na povrchu, ze kterého už není úniku, se zvláště ze začátku přistihnete, jak tak podvědomě obráncům Berlína „fandíte“. Režisér umně využívá všech prvků současných akčních filmů a thrillerů k docílení napětí – až pak vám dojde, že jste se nechali nachytat. Vždyť jsou to přeci nacisti! To jsou ti lidé, kteří vaše rodiče či prarodiče posílali do koncentračních táboru, to oni si chtěli podmanit svět a teď, když o svou iluzi přicházejí a prohrávají válku, je to jen dobře. V kině se vám uleví, protože je to možnost alespoň na chvíli uniknout z klaustrofobického prostředí. Jenže díky filmové neexistenci druhé strany (o ruských vojácích se pouze mluví, či je slyšet pouze jejich dělostřelectvo) tu není ten klasický souboj dobra a zla, ale jen zla se sebou samým. Ale v tuhle chvíli právě film ztrácí emotivnost. Nemáte se čeho chytit. Jako studie nacistické zvrhlosti a fanatičnosti dokonalé. Jenže jako diváci filmu začnete těkat a trochu se i nudit. Naštěstí přichází jistý bod k zachycení a to v postavě Traudl, Hitlerovy sekretářky. Díky její naivitě a hlouposti, prohlédnutí a touze dostat se pryč, ačkoliv to díky nerozhodnosti a podvědomé nepřekonatelné věrnosti (Na Hitlerovo naléhání, aby ženy opustily bunkr se úplně mimosmyslově postaví za něj a vedle šílené Magdy Goebbelsové (Corinna Harfouch), ačkoliv opravdu neví proč, když ve skutečnosti nechce) není tak snadné, se do prostředí dostává „cizorodý prvek“ a konečně vidíme jasnou konfrontaci. A právě s tímto souvisí podle mě nejlepší a nejsilnější scéna filmu, kdy Eva Braunová (Julianne Köhler) zorganizuje v Reichstagu nad bunkrem taneční večírek. Zábava je v plném proudu, než poblíž dopadne dělostřelecká bomba. Eva Braunová však pobízí v nastalém tichu k tanci a hudbě, lidé opět tančí. Traudl z toho všeho začíná být špatně. Opravdu fyzicky špatně. Druhý výbuch. Eva Braunová už začíná být sama, kdo se chce bavit, ale nikdo si nedovolí odejít. Napětí stoupá. V nejméně očekávané chvíli, kdy se obvykle v hororech se ze stínu vynoří masový vrah, dopadne třetí výbuch. Ten už ale nejde vedle. Následuje zmatek a útěk do bunkrů. A jste opět v tom, v depresivních místnostech s nepříjemným osvětlením a řvoucím Hitlerem, jenž zjišťuje, že už prakticky nemá žádnou moc a zbývá mu jen pár posledních hodin svého roztřeseného života.

Velmi mile mě překvapil výkon režiséra Olivera Hirschbiegela, který dosud natočil jen průměrné drama Experiment a také několik dílu seriálu Komisař Rex. To nebyla nejlepší vizitka, ale o to větší překvapení, protože filmu jde, co se týče zpracování, vytknout snad jen subjektivní zdlouhavost a trochu uvadající konec. Bojové scény v rozbořeném Berlíně jsou natočeny velmi působivě a naštěstí také jinak, než jsme zvyklí z průměrných válečných filmů. A to je na film, který je jinak spíše psychologický a komorní, velmi slušný výkon. Taktéž nelze nezmínit Bruno Ganze (známe ho především z Wendersova Nebe nad Berlínem) v roli Adolfa Hitlera. Působí neskutečně věrohodně, ačkoliv si občas až moc teatrálně pomáhá gesty roztřesené ruky – jenže to je jen malá výtka na jinak skvěle zahraném partu vztekajícího se skrčka. Snímek byl taktéž nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Na závěr se ale ptám – mám Der Untergang doporučit? Na jednu stranu určitě ano. Pokud vás tohle téma opravdu zajímá a máte alespoň minimum historických znalostí (vyplatí se též nastudovat postavy jako je Goebbles, Borman, Speer, Fegelein… jinak se v tom reji uniformovaných mužů snadno ztratíte), nebo vám nevadí se v kině cítit tak trochu divně a nechápavě a přitom obdivovat způsob natočení snímku, pak se určitě po tomto snímku porozhlédněte. Ale jestli do kina vyrážíte za zábavou a nechcete si neočekávatelně nechat rozhazovat emoce, nebo si myslíte, že tohle „by mohl bejt dobrej historickej biják, no víš jak jsme byli na Alexandru Velikým, to se nám líbilo“, raději běžte na něco jiného.

Michal Hamšík
Hodnocení: x/10