P.S. Miluji Tě
A je to tady. Další romantické pousmání nad čísi (čtěte hereččinou) denní realitou a z tohoto plynoucí teplo optimismu vlité do našich (čtěte diváckých) srdíček. HIllary Swank a „Sparťan“ Gerald Butler v melodramatické podívané? A bez boxerských rukavic, zakázané lásky nebo kopí hrubě zkutého? Jo, proč ne!
Přiznávám, kaju se před svými zdrsnělými přáteli, že jsem se nechal touhle podívanou strhnout. Ne snad, že bychom ve filmu úmrtí na rakovinu ještě neměli, nebo že by snad dokonce tenhle film vyčuhoval nějak výrazně režijně či herecky. Všeho je v něm vlastně tak nějak akorát a ničím moc nevybočí (a rozhodně si ho nebudete pamatovat za víc než dva měsíce). Přesto ve mně P. S. Miluji Tě nějak zvláštně zarezonovalo a – i když jsem v závěru nesoukal z kapsy kapesník – uznal jsem to jako pozoruhodnou předvánoční záležitost, která je přmo stvořená pro kino-výlet ve dvou.
On (Gerald Butler, který tu oproti Beowulfovi nebo králi Léonidovi - tomu, co šel na video, ne tomu Zemeckisovu, samozřejmě..ale to jen pro pořádek - značně přehodil žánrovou výhybku) je samorost se srdcem na pravém místě a s očima (a mužnou náručí) jen pro svou milovanou mladou ženu (Hillary Swank, která je prostě pořád tím nejhezčím klukem v Hollywoodu). Naneštěstí umírá na rakovinu a mladá milovaná žena se s tím neumí vyrovnat. Jeho urnu si odnese domů, navleče se do jeho košile, připne jeho kšandy a hodlá se ctí zpustnout. To, co nezvládnou kamarádky (Gena Gershon, Lisa Kudrow), ani bodrá maminka (tady je to o něco složitější, uvidíte… Jo a hraje ji famózní Kathy Bates), ale jednoho dne vyřeší mrtvý manžel…
Ne, nejsem blázen. Stejně jako – alespoň podle stále stávkujících amerických scenáristů – se opravdu umírá na Ostrově, i v melodramatické komedii (úžasný žánrový paradox!!!!, ale ono to jinak prostě nazvat nejde, pokud se nechcete zaplést s nemožnou recenzentskou floskulí „jako ze života“) režiséra Richarda LaGravenese je On skutečně mrtev. Ještě před svou smrtí, ale vymyslel plán a své milované, mladé ženě naplánoval cestu zpět do života. Série dopisů jí rafinovanou psychologickou hrou vytyčí určité body obratu až k sebevědomé, úspěšné a hlavně odhodlaně ke štěstí směřující osobnosti. Zní to divně? Je to divné. Nepravděpodobné. Zarytě „holčičí“, místy takřka uslzené a každou minutou stoprocentně dojímavé. A ano, já sice nejsem blázen, ale tuhle na milimetr vysoustruženou záležitost jsem tvůrcům sežral i s navijákem. Jak mi jinde připadá vějička s rakovinou jako autorská podpásovka (kdo by si z nás diváků dovolil takovým námětem opovrhnout, aniž by zároveň neměl výčitky svědomí…?!), tak mi tady přišla jako něco naprosto přirozeného. Možná i proto, že je vlastně jen zástupnou proměnou, která musí děj z idylického (i když „italštinou“ šmrncnutého) manželství posunout k hrdinčině procítěné anabázi.
Snad za to mohl můj obdiv k Hillary, nebo respekt k Geraldovi, že se odvážili hrát v něčem, co napsala prý jednadvacetiletá autorka. Spíš to ale bude tím, že celý snímek balancuje na samé hraně průměru, ba přímo neomaleného kýče, s úžasnou sebejistotou a tahem na branku. Scéna, v níž Hillary Swank „se ctí pustne“ zarazí svou niterností (podpořenou rafinovanou montáží) a skoro si připadáte, že tady se vážně „hraje navážno“. A pak náhle udeří přímo na solar skvěle vypointovaná a až k neuvěřitelné přeslazenosti dovedená epizoda návštěvy v Irsku. V tom kontrastu je podle mě právě síla. Prostě po realisticky pojatém úvodu nečekáte přesně to, co je vám servírováno: románek s drsně sympatickým Irčanem v panensky krásné irské přírodě s připomínkou, že ten vesnický romantik je pochopitelně bývalý manželův kamarád… No a pak je tu jako předstupeň podobně slazeného finále neodolatelně „sourozenecká“ scéna na prázdném stadioně.
Když po sobě čtu předchozí řádky, zjišťuji, že vlastně nevím, proč jsem si P. S. Miluji Tě, tak užil… Určitě za to mohou právě ti herci. Možná pár neodolatelných situací. Možná moje momentální dopolední nálada v čase projekce. Prostě na svátky téměř dokonalý snímek, který neurazí, ale – znovu opakuji – není to záležitost dlouhodobějšího rázu.
P.S. Žádné nebude! Právě proto, že byste určitě v závěru recenze na film tohoto názvu nějaké post scriptum čekali.
Hodnocení: 7/ 10
Jan Hlubek