I když si to mnozí z nás nepřipouštějí, tak láska je jen prachobyčejná chemická reakce v našem mozku, která je ekvivalentní tomu, když nám chutná svíčková s knedlíkem. Chuťové buňky zachytí to, co máme rádi a v mozku se vstříc receptorům ženou mršky, které nám udělají dobře. Stejné je to s tím věčně omílaným, často přeceňovaným a málokdy šťastně končícím lidským citem. Ten jenom nejde skrz mlsný jazýček, ale jiné lidské smysly včetně těch podvědomých.
Ačkoliv si nevzpomínám, že bych kdy viděl film o svíčkové s knedlíkem, režisér Dagur Kári měl patrně pocit, že už dlouho nikdo nenatočil film o lásce. Tak ho tu tedy máme…
Hned na začátku, aby nedošlo k politováníhodnému nedorozumění, musím říct, že láska tu slouží jen k posouvání děje, k vytváření zápletek, nejedná se v jádru o romantický film. Když se na to tak koukám objektivním recenzentským okem (jedno musím mít přivřené), tak by se tenhle nekonvenční kousek dal definovat jako načernale absurdní komediální drama s romantickými prvky na pozadí sociálních problémů. Dobré, ne? Už snad ani nemusíte číst recenzi dál. Moc jiného se tam beztak nedozvíte.
To je tak, když někdo nečte ani ty noviny...
Daniel (Jakob Cedergren) je tak trochu vyvrhel společnosti. Ale ne proto, že by ho odmítla společnost, on se vyvrhl jaksi sám. Nemá zájem chodit do normální práce, nemá zájem o dění kolem sebe (nezná ani jméno vlastního ministerského předsedy! (film musel dozajista v Dánsku vyvolat skandál)), trpí lehkou paranoiou, jelikož se domnívá, že všechny úřady země pasou po obsahu jeho peněženky. Ušlo mu ale, nebožákovi, že jeho peněženka vlastně nic neobsahuje. Daniel se příležitostně živí jako „umělec“. Sprejem a podle šablony stříká na fasády domů nápisy dívčích jmen podle toho, jaké si zrovna některý z jeho zamilovaných známých objednal. Nebudu tady dlouze vyprávět definice zkrachovalé existence (někdo tomu říká alternativní životní styl), dovedete si to jistě představit sami. Na postavě Daniela mě zaujala jiná věc. Vlastně je to stejná věc, co mě zaujala na nevhodném výběru herce Jakea Gyllenhaala v mnou nedávno recenzovaném snímku Důkaz. Vizáž. Chápu, že pro účely dobrých prodejů (a ty se týkají i umělečtějších snímků) je zapotřebí mladá, sympatická tvář a koneckonců, Cedergren zahrál svou roli opravdu moc dobře, ale ve skutečném životě by na jeho místě byl spíš otrhaný, neoholený, smradlavý ňouma, co by nikdy žádnou šanci na lepší život nebo kvalitní partnerku nedostal. Odtržení od reality mě nepřekvapuje v Hollywoodském trháku, v umělecky pojatém dánském nonkonformním filmu už ano. Ale dost už s tím, asi jsem moc velký rýpal. Zápory filmu jsou ve skutečnosti jinde, ale k nim až později. Teď budeme držet nudnou linii výčtem dalších hlavních postav.
Paralelou k Danielovi je jeho přítel „Dědek“ (Nicolas Bro). Obtloustlý vědec po třicítce, který si potrpí na pevný řád a jehož velkým snem je dělat fotbalového rozhodčího. S Danielem je spojuje láska k jedné osobě, která se jmenuje Franc. Ne nebojte se, nejedná se o další z dlouhé řady homosexuálně orientovaných „za tohle určitě dostaneme nějakou cenu“ filmů. Francesce (Tilly Scott Petersen) jenom připadá její jméno moc strojené, tak si ho zkracuje. Musím říct, že vyřešení tohoto konfliktu zájmů proběhlo zcela přirozeně – ostatně, všechny dialogy a vůbec celý scénář, to je v podstatě dokonalost. Kdyby nebylo jedné zásadní maličkosti na konci, o které se ještě zmíním, byl by scénář hlavním tahounem filmu.
Zkrachovalec...
Autoři (na scénáři se podílel s Káriim ještě Rune Schjott, kdyby to snad někoho zajímalo) se přiznali, že děj filmu vznikal skládáním kousíčků nápadů a myšlenek, které se snažili provázat. Nutno uznat, že se jim to povedlo na výbornou. Kdybych si tuhle informaci nepřečetl z papírů, nepoznal bych to.
Slabina však přichází v momentě, kdy se na scénu dostaví soudce (Morten Suurballe). Tedy ne hned, po chvíli. Soudci totiž rupne v kebuli a bez zjevné motivace dalo by se říci rezignuje na svůj současný „konzumní“ či tradiční způsob života. Většina motivů točících se kolem soudce je pak plná rozjímání, přemítání a popravdě řečeno ničeho. Prázdnota a nuda gigantických rozměrů, která vás opravdu nemile překvapí v poslední třetině filmu, sráží celý projekt na lopatky. Kdyby šlo o pět minut vprostřed filmu, bral bych to, ale když má člověk chuť z kina odejít a když tak neučiní, tak toho následně litovat – to už je silné kafe.
Nepříjemné překvapení po probuzení...hádejte pro koho?
Ze začátku na vás bude černobílé provedení snímku (jistě, neodpustili si jeden barevný prostřih ke konci) působit archaicky (má to prý být pocta 60. létům), ale časem si oko zvykne a zjistí, že vizuální stránka je vlastně přitažlivá. Film má spád (ale…), hromadu humorných prvků, z nichž některé jsou ze soudku povedených a velmi sympatické herecké výkony. Osobně jsem bral snímek z čistě diváckého hlediska a filozoficko sociální aspekty tohoto díla, které se točí okolo vytržení člověka ze společnosti, lidských protikladů, jejich společných vlastností či nihilismu mladé generace, mi docházely až při psaní tohoto textu. Myslím, že (pokud jste normální), tak ani vy si těch myšlenek moc nevšimnete – to je holt úděl, který na sebe bere filmař, když na diváka vrhne příliš mnoho srandy. Vážnost se pak trochu vytratí. I když na druhou stranu, schizofrenická situace - pozice mezi legrací a vážnými situacemi je relativně dobře vybalancovaná (až na scénu s babičkou…).
Fiat 500 má malou spotřebu a letí na něj holky!
Takže jak? Stojí to za to? Kdybych byl drzý, tak bych doporučil návštěvu s včasným odchodem v prvních náznacích nudy. Jistě, nějaký „intelektuál“ si teď o mně pomyslí, že jsem nepochopil zásadní umělecký moment filmu. A já říkám, že takový člověk potom vůbec nepochopil, co to je umění. Dělat umělecké dílo s myšlenkou „a teď udělám Umění“ je chyba vedoucí do tvůrčích pekel. Dílo z podstaty umělecké musí vznikat přirozenou cestou jako vyjádření autorova hlubokého nitra bez ohledu na reakci okolí. Paradoxem tohoto filmu ale je snaha o zalíbení se širokému publiku pomocí svěžího pojetí (což je chvályhodné), kterou střídá snaha o získání co nejvíce sošek na evropských festivalech tím, že budeme filmařský blábol vydávat za uměleckost. Blbost, tvrdím já a dělá se mi z takového přístupu trochu šoufl. Takže jestli vám tohle nevadí a rádi si hrajete na pseudointelektuály (já to někdy také rád dělávám…), tak si na to zajděte. Pobavíte se a zároveň si pak budete připadat kulturně „bohatší“, i když to podle mě bude jen autosugesce.
Hodnocení: 6/10
David Patras
Odkaz na IMDB
Oficiální web
