Oliver Twist

Londýn devatenáctého století. Křivolaká spleť úzkých a nemocemi nasáklých uliček. Špína, smrad, hniloba a zase smrad. Kdo tu chce přežít, musí se pěkně ohánět. Týdny tréninku a hbité ruce jsou první polovinou úspěchu, rychlé nohy a dokonalá znalost i té nejmenší díry v plotě pak polovinou druhou. Našinec si může nakonec i docela dobře lebedit, pokud mu tedy nevadí, že ho o téměř celou kořist každý večer obere odporná zkroucená hyena, kdysi snad vzdáleně podobná člověku. Taky musí počítat s tím, že lhostejná policie ho, coby ztělesněnou zhoubu společnosti, zfleku odešle někam na nucené práce. Pokud si nedá bacha. A ovšem, mohou ho klidně i zabít. Ale kdo má nohy do krve rozedrané několikadenním pochodem za vysněnou září hlavního města, žaludek svraštělý všežravým hladem a záda pořád plná modřin, ještě to rád riskne. Tak jako tenhle číman s legendárním jménem i osudem, Oliver Twist.

Dickensovu dřevně povinnou četbu už převedla na plátno dobrá pětadvacítka filmařů. Příběh nebohého sirotka Olivera je prostě něčím neodolatelným a dráždivým. To hlavní – tedy klučinova strastiplná cesta za šťastnou budoucností – je zřejmě dokonale nosným základem dechberoucí dramatické podívané stejně jako břitce kritické sondy do historie (nejen) britské společnosti. Zřejmě. Rovnou přiznávám, že knihu jsem, až na pár odstavců v čítance, nečetl a z toho bezpočtu předchozích adaptací vyštrachám z paměti jedině tu, v níž hrál protřelého Fagina Alec Guinness (v režii Davida Leana). A proto píši „zřejmě“. Podle toho, jaká významová všestrannost a mnohovrstevnatost je románové předloze Charlese Dickence připisována, „dokonale“ filmová adaptace, jež by zachycovala všechny její fasety, je nejspíš zhola neuskutečnitelným snem. Ale, protože jsem – znovu opakuji - tištěným Oliverem Twistem skutečně téměř nepolíben, nemusím se naštěstí do úvah nad adekvátností tohoto konkrétního převodu díla literárního v dílo filmové vůbec pouštět. Takže dál.

Roman Polanski se scenáristou Ronaldem Harwoodem to nejspíš chtěli vzít jakousi zlatou střední cestou. Ale výsledek je spíše cestičkou pozlacenou, je toho na ní moc a přitom málo. Podle vlastních slov se tvůrci zcela záměrně soustředili pouze na ústřední Oliverův osud, nakonec jsem ale cítil spíš jen potenciál strhujícího dramatu, než jeho skutečné naplnění. Celý film vám vyklouzne z paměti stejně nepozorovaně jako hedvábný šnuptychl z kořenovy kapsy. Žádná útěcha, že Polanski natáčel film v Čechách a udělal tak naší vlasti ve světě filmu další reklamu.

A jeho režijnímu vedení přitom není téměř co vytknout. To, s jakou technickou grácií se kamera propadá do bídy a noční můry starého Londýna, nemá chybu. Hudba Rachel Portmanové je ve své sugestivnosti podmanivá, dojemná i komická přesně tak, jak to příběh vyžaduje. Masky a kostýmy postav zavánějí skoro puntičkářstvím… Nespočet drobných detailů ale dobrý film dobrým filmem nedělá. Režisérovým nejlepším kouskem pro mě asi už napořád zůstane snímek Rosemary má děťátko. Kompaktní film, v němž i ten sebemenší detail hraje přesnou roli v celkovém významu. S Komedovou hudbou zkrátka dokonalá orchestrace prožitku, který jinde než v kině nezažijete. A pak je tu Hnus nebo Čínská čtvrť! Ale jakoby mu v posledních letech došly síly právě na ono pevné provázání jednotlivých složek filmového díla (což je, pravda, při současné vysoké míře parcelace filmařské práce – kdy ten dělá to a ten zas tohle – věc pro režiséra určitě o to svízelnější). Podobně jako Frantic, Devátá brána nebo „oslavovaný“ Pianista, je Oliver Twist beznadějně roztřepen do ohromného množství nápadů, detailů a působivých scén, od jejichž nakupení ale nelze dostatečně poodstoupit a získat tak souhrnný obrázek. Polanski nepracuje s náznakem, naopak je v některých ohledech přímo naturalistický (Oliverova pouť do Londýna, jeho zranění při loupeži v domě pana Brownlowa, Sykesova smrt). Nelibuje si v nejednoznačnosti, nýbrž je (nejspíš záměrně) zcela schematický (příkladů je prakticky tolik, co postav, snad vyjma Lišáka a starého funebráka). Se stejným zápalem, s nímž líčí hrdinův tklivý příběh, prezentuje i tklivost doby samotné. Jakési zvláštní rozdvojení jeho filmu však zůstává. Rány nás nebolí, mráz nezebe, horečka neomračuje. Do nuzných brlohů špinavého Londýna i tepla domácnosti pana Brownlowa se prostě morální marasmus ani lidská hřejivost neotiskávají. Jakoby v moři zajímavých detailů náhle všechno příliš rychle uteklo, bez kýžené hloubky prožitku, bez zamýšleného emocionálního ponoru. Mělo se nám toho odkrýt hodně a neodkrývá se nám téměř nic. Zůstáváme na povrchu. Formální dokonalost vyvstává jako pouhá sázka na jistotu. U režiséra Polanského formátu jednoduše zklamání (nebo, lépe řečeno, další potvrzení již nastolené „sebejisté“ linie).

Co se postavy samotného Olivera týče, herecký výkon Barneyho Clarka, je skoro tím posledním příslovečným hřebíčkem do rakve. Všichni ve filmu mluví o jeho smutném a prosebném pohledu, kterému nelze nic odepřít a v němž se skrývá tolik něhy a lásky. Asi jsem nelida a necita, ale na mě působil dojmem krajně „frackoidním“ a ze všeho nejvíc vypočítavým. Pořád mi připadalo, jako by mu byl Fagin dal ve skutečnosti do života větší školu, než nám tvůrci přiznávají citově bouřlivým závěrem v policejní cele. Polanského Oliver Twist je zkrátka dalším dokonale ustrojeným produktem, s ambicemi velkého diváckého zážitku a v kostce o něm platí totéž, co o nedávné Těžké váze Rona Howarda – zbytečně velký propočet, jak co má fungovat. Ale bez boxerských scén.

Jan Hlubek



Hodnocení: 5/10

Odkaz na IMDB Oficiální web