Noc patří nám
Když se Jamese Greye ptali, co držel v hlavě jako hlavní vodítko pro svůj nejnovější film, odpověděl: upřímnost. Ačkoli infiltrovat na pláno upřímnost se může jevit jako mimořádně riskantní podnik páchnoucí po klišé a slzopudných hláškách, Grey od své vize neustoupil ani o milimetr a udělal novodobou variaci na podobenství o marnotratném synovi, který se pod tíhou vnějších událostí "vrací domů".
Vůbec osudovost a neschopnost zbavit se své osobní historie a toho, co do vás implantovala výchova je taky jedním ze stísňujících motivů se kterými Grey manipuluje. Na margo svého "existenciálního" motivu, podotkl, že pořeboval natočit snímek, který by si nezachovával odstup, neironizoval by, zdůrazňoval by důležité a vyrovnával by se s nějakou archetypální věčnou pravdou způsobem, který ji nebude bagatelizovat, ale stane ji "tváří v tvář". Všechno velice chválihodné a dokonce sympatické - místy poněkud podezřelé: nepamatuji začátek roku, kdy se na diváka sesype tolik výrazně moralizujících odyseí - stačí se vzpomenout na Michaela Claytona nebo Eastern promises.
Vnitřní dynamika motivů je ale v NPN poněkud složitější. V první řadě, main character Bobby Green ( Joaquin Phoenix ) není solitér, v němž se něco z ničeho nic jakoby zázrakem pohne a nasměřuje ho na správnou cestu "jednoho proti všem". Právě naopak - Bobby je docela rád tam kde je, baví ho nic nedělat, tahat se se svojí sexy latino přítelkyni Amandou ( Eva Mendes ), drogama a zločinem infikovaným New Yorkem osmdesátých let ( příběh se podle scénaře odehrává v osmdesátémosmém...ačkoliv veškeré aranžmá od kostýmů až po taneční styl připomene spíš sedmdesátky ) a užívat si atmosféry svého vyhlášeného ruského podniku El Caribe. Jako každý takový podnik, i El Caribe se stane potenciální základnou pro drogovou distribuci, což nezůstane bez povšimnutí...Vadim Nezhinski ( Alex Veadov ), jeden z mnoha ruských zlosynů, kteří tráví New York zevnitř zásobou opiátů, požádá Bobbyho o "uvedení na trh". Všechno by bylo fajn, kdyby Bobbyho papa Burt Grusinsky ( Robert Duvall ) a bratr Joe ( Mark Wahlberg ) neoperovali na zcela opačném konci zákona. Oba dva jsou totiž ty nejzářivější persony na newyorském oddělení boje proti organizovanému zločinu. Burt již legendou je, Joe se jí teprve stane. Oba dva vědí, že se chystá něco velkého a nekalého a prosí Bobbyho o spolupráci. Ten se ze začátku ošívá, necítí se být "součástí toho všeho" a nevidí důvod, proč se stavět na jednu ze stran, ze všeho nejvíc by si přál, aby mu dal dealer i otec s bratrem pokoj a mohl se dál nadopovaný válet v hedvábném povlečení. Jeho indiferentní postoj se ale změní ve chvíli, když je jeho bratr postřelen a téměř usmrcen těmi samými lidmi, pro které je jeho podnik dojnou krávou.
Herecký ansámbl, který měl Grey k dispozici, sliboval opravdu velkou podívanou plnou tenze a očisty, ale nakonec z toho nic nebylo. Phoenix si již od dob „Walk the line“ užívá herecké polohy, kterou nelze popsat jinak než vykalené humusáctví. Není mu vůbec rozumět protože téměř neotevíra usta a kromě toho, pořád vypadá, že si tak půl minuty před klapkou hezky za rohem uhnul, případně pozřel ňáká sedativa. Člověk by to asi chápal za předpokladu, že by v průběhu filmu ukázal i něco dalšího, byl alespoň 5 minut "čistý". Wahlberg a Duvall jsou ok, docela solidní, ale přesto trochu nuda, moc si je neužijete, pouze v rámci standardu. No a Eva Mendes, ačkoli není vůbec ale vůbec špatná, je evidentně omezována ne zrovna plastickou postavou "přítelkyně". Scénař, který si mimochodem Grey psal sám, ji kromě tulení, pusinkování a říkání „oh my baby“ skutečně nic dalšího nepředepisuje. Apropo scénař je podle mě nejslabším článkem celého projektu – třeba Duvallovi repliky opravdu postrádají jakoukoli sílu otcovských proslovů, jsou plné již zpomínaného klišé a kdykoliv Burt Grusinsky zasahuje do děje, nebo se pokouší významným způsobem okřesávat charakter svého nepovedeného syna, jenom se vám zvedne žluč. Na druhou stranu, ve filmu se mihne několik velice zajímavých a nepříliš okoukaných tváří – zejména výkon Antoni Coroneho v roli Michaela Sola mně hodně poopravil výsledný dojem, hraje opravdu silně, autenticky a precizně, jeho tvář v brýlích se vám s největší pravděpodobnosti na dlouho zaryje pod kůži. Stejně tak Alex Veadov v roli Nezhinskiho na rozdíl od svých slavnějších kolegů opravdu předvádí velice sugestivní herectví, které je navíc akcentováno jeho nepříliš příjemnou fyziognomií.
Za zmínku ještě určitě stojí kamera Joaquina Baca-Asay, který se na podnět Greye nechal inspirovat Viscontim. Jeho kamera je expresivní, stylizovaná a účinná. Jedna z posledních scén, ve které vůz v plné rychlosti vrazí do náklaďáku, ale není fingována, skutečně se jim vymkla kontrole a naštěstí ji nechali ve finálním sestřihu úplně celou.
Noc patří nám není v žádnem případě snímek který by se vymykal průměru, na druhou stranu je ale řemeslně hodně poctivě udělán, má svoje tempo a některé scény jsou opravdu kvalitní diváckou podívanou. Ačkoli se to nestává moc často, řekla bych, že v tomto konkretním případě působila na celém filmu nejmíň věrohodně herecká elita, která se chopila hlavních rolí. Spíš než žádný dojem, jsem z nich měla dojem špatný – myslím že spolu typově nefungovali, zejména Phoenix s Wahlbergem trpěli ve společných scénách vizuálním i emocionálním dis-synchronem (blbé slovo, ale žádné jiné mně nenapadá). Takže na otázku jestli vidět nebo jo, bych trochu vyhýbavě odpověděla, že jestli ruská mafie, tak spíš v Eastern Promises a jestli Phoenix, tak spiš v Gladiátorovi. A koneckonců, jestli Grey, tak radši v Little Odessa.
Rena Androvičová