Lee Tamahori je prazvláštní režisér. Nezaměňovat ovšem se slovem „zajímavý“, protože soudě i podle jeho posledního filmu, Tamahoriho přednosti spočívají pro producenty zjevně v něčem úplně jiném, než je vytříbený režijní rukopis, natož stylová originalita. Prazvláštní je totiž především tím, co všechno už si v Hollywoodu zkusil a jak se v něm i navzdory značně rozkolísaným výsledkům pořád drží.
Na Next jsem šel, přiznám se, z jednoho jediného důvodu. Protože předlohou pro tento opus byla povídka P. K. Dicka. Jeho tvorba literární (a přeneseně i její filmová zpracování) mě baví hlavně mírou mediální a narativní sebereflexivity. Dick je v současnosti tak módním předmětem všemožných filmových adaptací (od podivného Impostora přes spíše zábavnou Výplatu až po mistrovský Minority Report; geniální Blade Runner ani nepřipomínám…) snad právě pro způsob, s nímž ve svých příbězích pracuje s motivy digitální i jiné mediální manipulace, problematikou paměti, vizuálního vnímání a obecně lidské subjektivity (v osobě hrdiny i vypravěče jeho příběhu). Trochu ve stínu žánrových konstrukcí ovšem zůstává i mistrná Dickova satiričnost. Prakticky ve všech jeho dílech tak můžeme vedle fascinujícího hraní si s podstatou vyprávění a jeho postavami číst i silnou vůli používat žánr sociálně kriticky. Společnost vnitřního rozkladu nebo přinejmenším počátku tohoto rozkladu, často totalitářsky nebo jinak „manipulativně“ řízená, v jejímž středu se najednou představuje osamělý hrdina, který se s ní okamžitě (často ovšem proti své vůli) dostává do konfliktu. Například v knižním Minority Report je odraz Ameriky a jejího společensko-politického establishmentu cítit více než zřetelně. Odpor směřovaný pisatelem vůči politické i jiné mocenské zvůli tak může působit až paradoxně a smutně ironicky v kombinaci s natolik spotřebním zbožím, jakým je hollywoodský film. Z Tamahoriho Next by pak Dick neměl už radost asi ani trochu.
Nicolas Cage je další podivná bytůstka pohybující se ve světě mnohamilionových honorářů jen díky dvěma filmům: Skále a Zběsilosti v srdci. Jen za tyto dvě role si totiž svůj „hvězdný“ status zaslouží. Problém je, že se stále vzrůstající měrou prokládá ty „lepší“ projekty (z pozdější doby Adaptace, Pan Rosnička, Obchodník se smrtí…) skutečnými zhůvěřilostmi, jejichž kvalitám propánajána nemůže už věřit ani on sám (Lovci pokladů, World Trade Center, Rituál, Ghost Rider,…) a přesto v nich pořád hraje. Next je navíc dalším počinem v řadě, kterýžto si sám i produkoval. V jednom kuse umanutý výraz střídající se v druhém kuse s výrazem zoufalým tak prosákl do dalšího filmu, za který se vyhodily nekřesťanské peníze a za nímž se nevyhnutelně zavřou vody filmové historie dříve, než půjdou děti v září opět do školy. A je to škoda - už kvůli neotřelému dějovému základu Dickova „Zlatého muže“, který vidí na pár minut dopředu svou vlastní budoucnost.
Next patří totiž mezi filmy, které mě vždycky baví víc jako studenta filmové vědy než jako platícího diváka. Setsakramentsky mě mrzí, že vám toho tady nemohu víc prozradit o ději, protože právě jeho struktura a dramaturgická výstavba je na celém příběhu to nejzajímavější. Musíte mi to ale bohužel pouze věřit, protože laciné spoilery dávat nechci. Jen naznačím: tvůrci vychází (v dalším z mnoha příběhů o tom, kterak hrdina z lidu pomáhá FBI zachránit svět před bandou teroristických snaživců a přitom praktikuje svůj sexappeal na tu nejkrásnější ženskou v okolí…) z jednoduché premisy: chlapík, který vidí vždycky dvě nadcházející minuty svého života, si může vlastně docela užívat (snadný prachy v casinu a pak elegantní únik před nechápající ochrankou), nepřijde moc k úhoně (když ho někdo napadne, vždycky ví, kam má která rána namířeno a může tak neméně elegantně uhnout) a jako návdavek je při troše dobré vůle schopen dobrých skutků (= zachránit ten zmíněný svět i život své milované). Je to cool, no ne? Je, ale muselo by to být daleko originálněji formálně pojaté. Next se na rozdíl od výchozí povídky tváří jako drama ze současnosti a sci-fi motiv jakéhosi „tušitelství“ (Stevene, odpusť mi to, ale jiné slovíčko jsem vážně nenašel…) nijak neproblematizuje: prostě je a to, co na něj tvůrci nabalují, je v podstatě jen nahodilou vějičkou, která jej má demonstrovat. Snímek tak chvíli funguje jako klasické Na Hromnice o den více a chvíli zase jako další průměrný akčňák jakoby z dílny Luca Bessona. A právě tahle překvapující lacinost, dýchající zejména z finální střílečky, ubírá Next ze všeho nejvíc. Zajímavý vyprávěcí princip videohry, kdy díky svým schopnostem může hrdina vždy začít znovu s „novým životem“, rozmělňují kameramanské prostocviky zvící televizního průměru, příšerné herectví hlavních představitelů (odpustí i Julianne Moore) a prapodivná snaha režiséra o celkovou formální a stylovou „normálnost“. A korunu tomu všemu nasazuje závěr, který porušuje jedno snad nejzásadnější pravidlo vyprávění. Samozřejmě neřeknu, ale případným fanouškům jednoho s Next pochopitelně nijak nesouvisejícího seriálu naznačím: tvůrci Lost podobné zakončení příběhu oficiálně
odmítli (a rodí-li se tedy i přesto v hlavě J. J. Abramse a spol. největší haluz za posledních x let, na takovou podpásovku jako autoři Next si snad opravdu netroufnou). Ale to jen tak na okraj. Všem ostatním stačí jen opakovat: Nejste-li filmovým vědcem a nepíšete-li právě seminární práci z naratologie, bič a pryč. Opakuji: Nejste-li filmovým vědcem a nepíšete-li právě seminární práci z naratologie, bič a pryč.
Hodnocení: 3/ 10
Jan Hlubek
Odkaz na IMDB
Oficiální web
Trailer na CSFD
