Na vlastní nebezpečí
Když režisér Filip Renč před začátkem projekce předstoupil před plátno a pln pozitivní energie oznámil, že natočil první český akční film (a herec Jiří Langmajer se stal prvním českým akčním hrdinou), byla jsem zvědavá, co se bude dít, protože jsem vzhledem k jeho předešlým snímkům počítala s určitou kvalitou. Hezký nápad rozvířit trochu vody monotématického českého filmového průmyslu se ale poněkud minul účinkem.
Přízvisko „akční“ si tento snímek může přisvojit opravdu jen díky záběrům ze sjezdu divoké řeky (ovšem byl akční spíš pro herce, kteří tyto scény podstoupili, než pro diváka), ale ostatní rádoby napínavé momenty, jako například balkánští strážci zákona nepříjemně ztrpčující život účastníkům expedice, nebo podivné tajemství místního kmeta, působí v kontextu samotného děje dost uměle a strojeně. Nechci tvrdit, že podobné situace se v tamních poměrech nemohou odehrát, sám scénárista prý při psaní vycházel z vlastní zkušenosti, ale výsledek na plátně působil jako klišé.
Další věc, která mě ve filmu pořádně tahala za uši, byl způsob vyjadřování místních obyvatel, kteří přišli do styku s našimi cestovateli. Vzhledem k tomu, že děj se odehrává kdesi v Balkánských horách, přišla mi jejich „indiánská čeština“, kterou hovořili nejen s účastníky expedice, ale i mezi sebou (!), dost nevěrohodná. Navíc ještě víc podporovala dojem bodré zaostalosti místních obyvatel (nejvíce se projevil u zmíněného kmeta, novodobého Nikolaje loupežníka, který mi svým programovým samorostectvím pěnil krev v žilách).
Celkově působil děj filmu ploše, k napětí zde alespoň v mém případě nedošlo ani jednou (ale možná jsem zhýčkaná). Situaci zachraňovaly jen výkony některých herců jako třeba občas vyloženě kouzelné hlášky Miroslava Krobota, který si zahrál svérázného učitele zeměpisu, nebo velice vkusně a citlivě ztvárněná postava vedoucího expedice v podání Filipa Blažka. Zato „ústřední“ postava Jiřího Langmajera nijak nevybočovala z řady a myslím, že vzhledem k vyrovnanému prostoru jednotlivých herců před kamerou se ani ústřední nazývat nedá.
Myslím, že už je docela pochopitelné o co ve filmu zhruba půjde, takže jenom pro upřesnění: Sašovi (Jiří Langmajer) jednoho dne přijde poštou balík plný osobních věcí po jeho otci. Ten kdysi zmizel při sjezdu Černé řeky a od té doby je pohřešovaný. Po zhlédnutí několika pásek, které při expedici natočil, se Saša rozhodne vypravit se na místo a dozvědět se pravdu o osudu svého otce. Protože ke sjezdu řeky je potřeba raft pro pět lidí, přidává se k němu ještě skupinka postaviček včetně mladého páru toužícího po adrenalinu nebo postaršího učitele s dobrodružným duchem v těle a vydávají se na sjezd divoké řeky.
Námět filmu má potenciál, který tak pěkně dokáží využít Američané, a to je psychologie postav v extrémních podmínkách. Ovšem zde zůstal zcela nevyužit a tvůrci (poněkud nešťastně) vsadili pouze na akci v podobě nebezpečné řeky a dvou strážců v patách posádky (kteří mají svými postupy zřejmě reprezentovat místní poměry).
Walter Kraft složil k filmu pompézní hudbu, ovšem místo aby ději dodala na důrazu, celkový dojem působí asi tak, jako byste si pustili Mozarta a žehlili při tom prádlo. Toto přirovnání dá se říct vystihuje filosofii celého snímku. A i když se cítím provinile vůči tvůrcům za takovou kritiku, protože vím, kolik práce a přesvědčení tomu věnovali, nemůžu si pomoct a dávám jen jednu hvězdičku.
Pavla Vamberová