Mnichov

Kolem půl páté ráno, 5. září 1972 probudil zápasnického rozhodčího Josefa Gutfreunda ze spánku nezvyklý rachot ode dveří. Vstal a šel se podívat do předsíně, který z jeho kolegů z izraelské olympijské výpravy se v tak nezvyklou hodinu vrací domů. Možná už si pro nezodpovědného sportovce připravoval pár ostrých slov, když spatřil v pootevřených dveřích hotelového pokoje hlaveň samopalu AK-47. Pokusil se dveře rychle přirazit, ale skupinku maskovaných teroristů nezvládl ani se svými sto čtyřiceti kilogramy. Jedenáct lidských životů stál té noci malicherný spor dvou národů o kousek vyschlé, písčité země na východních březích Středozemního moře…

Spielbergův Mnichov mi ze všeho nejvíc připomněl ty řemeslně poctivé politicko-konspirační thrillery sedmdesátých let. Telefonáty hlavního hrdiny Avnera (Eric Bana) z ošuntělých telefonních budek… Sebejistě pomalý krok „čističe“ Carla (Ciarán Hinds)… Metodické přípravy na každý z „aktů pomsty“… Diskrétní schůzky s nonšalantním informátorem Louisem… I závěrečná hrdinova paranoia a zoufalství, s nímž si ustele na podlaze šatníku poté, co svůj pokoj převrátil vzhůru nohama… To všechno se ve svrchovaně sebevědomém Spielbergově výrazu přibližuje Třem dnům Kondora, Pohledu společnosti Paralax, Maratónci nebo Rozhovoru.

Pod povrchem akčního žánru se ale v Mnichovu odehrává drama úplně jiné, nezávislé na tom, zda a jak film ctí nebo zkresluje konkrétní historická fakta. Doprovázen obvyklým okruhem spolupracovníků (Janusz Kaminski – kamera, Michael Kahn – střih, John Williams – hudba, Rick Carter - výprava), jde Spielberg přísně za svým. Operace Mossadu, nazvaná Boží hněv, je u něj spíše východiskem a prostředkem úvahy à la thèse, než rekonstrukcí reálných událostí (navzdory pečlivé výpravě a kostýmům, věrné inscenaci průběhu mnichovského masakru nebo využívání dobového dokumentárního materiálu). Vyzývá k přemýšlení a proto i tenhle text bude možná ve vztahu k hodnocenému filmu volnější, než by bylo záhodno.

Letos šedesátiletý tvůrce už nemusí (a pravděpodobně ani nechce) ohromovat efekty nebo vyhrocenými zápletkami a nemusí ustupovat „popcornovému publiku“ (které ostatně spolu s Georgem Lucasem spoluvytvářel). Mnichov je co do „temnoty“ svého vyznění téměř „ultimativním“ Spielbergovým snímkem. Schindlerův seznam byl rozpravou o vykoupení. Zachraňte vojína Ryana patetickou oslavou obyčejného hrdinství. Mnichov svého hrdinu nevede k vykoupení, neoslavuje ho. Spíše ho zahání do kouta šatníku, když se už ani ve vlastním pokoji necítí v bezpečí. Rozhřešení mu nakonec nedává ani jeho šéf a přítel Ephraim (Geoffrey Rush), když s ním odmítne v závěru snímku rozlomit chléb. I když Avner nezaváhal a jako správný občan splnil rozkaz, nakonec je to právě on, kdo musí platit: Strachem o svou rodinu, výčitkami svědomí, exilem… Tak jako tak, platit musí. Nikdo mu neodpoví, zda celá mise měla skutečně cenu, zda tady nebylo jiné řešení. Nikdo mu ani nemůže odpovědět.

Už předchozí Válka světů ukázala účelnost a „ekonomii“, s jakou je Spielberg ochoten dávkovat speciální efekty, aby dosáhl toho jediného pravého účinku na diváka. V Mnichovu nás staví nejen do role hitchcockovských „varhan“, na něž umí hrát pořád stejně už od svých Čelistí, ale navíc i do role partnerů v jakémsi dialogu. Mnoho domácích i zahraničních kritiků Mnichov napadalo právě za jeho přílišnou vyváženost a nezdravou „politickou korektnost“. Tahle vyváženost se mi však zdá být základním stavebním kamenem snímku. Právě problematiku sporu a střetu, chcete-li dialogu a duality Spielberg současně tematizuje i formalizuje. Už od úvodního průniku teroristů do olympijského areálu, kdy Kaminského kamera cíleně zdůrazňuje nejen vyděšené tváře Izraelců, ale i snad ještě vyděšenější tváře samotných teroristů, jde režisérovi o konfrontaci, o střet. „My nebo oni,“ zaznívá z úst jednoho z členů izraelského komanda.

Spielberg často využívá figurativních odrazů (v zrcadle, ve výkladní skříni, ve skle auta) nebo přímo kontrastů – v charakterizaci postav (jeden z teroristických pohlavárů je zároveň šťastný otec rodiny, nejpřesvědčenější člen Avnerova komanda je modrooký blondýn) i mezi postavami samotnými (Avner vs. Louis, Izraelci vs. Palestinci ve scéně z „bezpečného domu“ v Athénách). I samotná výchozí situace věznitele a jeho rukojmí je otázkou duality par excellence. A každý spor (chce se mi napsat každý duel) má dvě možná řešení – souboj nebo vyjednávání a možný kompromis (izraelské premiérce po mnichovském masakru také vytýkali, že s teroristy nevyjednávala). Avnerovo komando je bez dlouhého váhání pověřeno tím prvním.

Protože ale jeho členové nejsou žádnými profesionálními zabijáky, každá operace se jim alespoň částečně vymkne z rukou a prostor tak dostává Spielbergova dobře známá schopnost uvádět v bezprostřední sousedství humor a divácké napětí. Využívaje starých Hitchcockových triků s „bombou pod stolem“, nechává dcerku jednoho z teroristických vůdců zvednout sluchátko telefonu, v němž je ukrytá bomba. V pokoji sousedícím s pokojem jiného teroristického pohlavára nechává dovádět dvojici novomanželů… Zároveň do akce vplétá humorné vložky, jejichž nositelem je nejčastěji „blond Bond“ Daniel Craig (viz. jeho Papa Was a Rolling Stone, již zmíněná scéna z úkrytu v Athénách).

Každá brilantně natočená akce však vede k jedinému cíli – ke smrti člověka. Jak mrtvých na obou stranách přibývá, uvědomil jsem si pod nánosem brilantního řemesla jediné – prostou nechutnost, syrovost a jednoznačnou zbytečnost každého násilí. Utržená paže na pomalu se otáčejícím ventilátoru ve výbuchem zdemolované místnosti.Krev stříkající z hrudi postřeleného agenta KGB. Nájemná vražedkyně se dvěma průstřely hrudníku zmateně vrávorající salonem svého hausbótu. Apokalypticky nevydařený zásah speciálních jednotek na mnichovském letišti. U první rány jsem si říkal: „To je něco!!“ U druhé: „Tohle snad nenatočil Spielberg!“ U třetí jen: „Už ne!“ Připadal jsem si jako divák na prvních projekcích Peckinpahovy Divoké bandy. Prožitek smrti.

O co působivěji dynamický a především výmluvně pravdivý je Spielbergův popis Avnerovy krvavé pouti, o to planější, patetičtější a vpravdě zbytečný je samotný závěr snímku. Avnerova operace končí prakticky jen částečným úspěchem, můžeme dokonce říci, že jakoby vyšumí do prázdna. Avner má podat hlášení, popíší se stohy dokumentů, pořídí kilometry audiozáznamů, aniž by se však něco zásadního změnilo. Zabíjet se bude dál na obou stranách. V hrdinově pohledu mimo záběr, když stojí před otáčejícími se cívkami magnetofonu v ředitelově kanceláři, je to všechno obsaženo. Když se miluje s manželkou a režisér nás přitom nechává nahlédnout do jeho myšlenek rachotících výstřely kalašnikovů na mnichovském letišti, uvědomujeme si, že tady přece jen celou dobu bylo jiné řešení (prostinké „Nezabiješ!“). Spielberg ale v závěru hájemství (nikoli) pouhého symbolu opouští a pokouší se o „doslovně“ slovní rekapitulaci jak hrdinových pocitů, tak výsledků celé operace. Zdravý patos jakéhosi postmoderně dynamického komentáře tu náhle krystalizuje v nezdravý patos karatelství, k němuž sice Spielberg tíhnul už v minulosti, vždy ho ale dokázal jakž takž ukočírovat. Jemný náznak jako by se snažil přebít pořádným mečem plamenným. Zbytečně.

Víc k tomu ale neřeknu, protože v době, kdy hnutí Hamás oslavuje vítězství v palestinských volbách, Ariel Šaron leží už přes dva týdny v komatu a Usáma Bin-Ládin údajně pohrozil dalšími útoky, je Mnichov důležitým filmem.

Odkaz na imdb: http://www.imdb.com/title/tt0408306/
Oficiální web: http://www.munichmovie.com/splash.html

Hodnocení: 8/ 10
Jan Hlubek