Milk
{etRating 4.5}
Harvey Milk, první homosexuální veřejný činitel v USA, který nejen, že svou orientaci nikdy netajil, ale od počátku šel do politického klání jako mluvčí své menšiny. Jak už to bývá u podobných průkopníků v amerických dějinách (a v dějinách amerického filmu tuplem), skončil špatně. Jistý člověk v jeho okolí prostě neunesl, co měl unést a Milk se tak stal vpravdě nesmrtelným symbolem boje za práva gayů a lesbiček. A jak o něm vypráví Gus van Sant?
Hned na počátku předesílám dvě věci. Za prvé: ač člen heterosexuální části společnosti, mám řadu homosexuálních přátel – a přesto cítívám u jistých výjevů a okamžiků, jichž je ve filmovém Milkovi poměrně dostatek, valně rozpaků. Snad na tom není nic nepřirozeného. Za druhé: v této recenzi nebudu používat slovo tolerance – (odpusťte, ale vypomohu si jménem teoretikovým) Slavoj Žižek nedávno napsal něco v tom smyslu, že problémem moderních dějin Západu není nedostatek tolerance, nýbrž naopak její přebytek. Neboť slovo „tolerance“ ve skutečnosti neznamená někoho uznávat a vnímat jako svého Bližního, sobě rovného, ale naopak jako někoho či něco cizího, cosi či kohosi, koho právě a pouze „toleruji“. Nikdo z nás neřekne „toleruji svou matku“, „toleruji svou přítelkyni“. Mezi tolerancí a skutečnou náklonností, láskou či respektem je propastný rozdíl, protože tolerovat mohu právě jen to, co jinak vnímám jako bytostně cizí. Nacisté před druhou světovou válkou také nejprve řvali, ať jsou Židé „tolerováni“, než po nich začali střílet. A stejně tak i první křesťané byli (alespoň z počátku) „tolerováni“ okolní židovsko-protektorátní vládou. Kdo tudíž píše či říká, že van Santův snímek je „oslavou tolerance“ nebo tak nějak podobně, zřejmě toho o pojmu lidských, natož pak občanských práv mnoho neslyšel. Tolerance je podle Žižeka netolerancí blízkosti. Je doslova strpěním někoho v mém okolí. A to nemá s opravdovou mezilidskou vřelostí nic společného. Ostatně mám pocit, že ani ve filmu samotném tohle proklaté slovo dneška nezazní ani jednou… Opravte mne, jestli se mýlím, ale přijde mi to jen příznačné.
Dosti bylo již pěno ód a jiných žánrů oslavné písně nad výkonem Seana Penna. Byl dokonce odměněn Oscarem a přes všechny politické tlaky (opět ta t*******e…) si ho skutečně zaslouží. Není totiž důležité, jak objektivním měřítkem Cena americké filmové akademie je ve vztahu k oceňovaným filmům (nejspíš mizivým, stejně jako u všech podobných ocenění, jejichž základem je konsensus těch, kteří na základě určitého „receptu“ byl sami již dříve oceněni…). A ani nejde o to, že Akademie letos přechytračila i vychytralé tvůrce Tropické bouře („Oskara nikdy nedostane herec, který hraje blázna jako až moc velkého blázna…“) a ocenila skutečně ten nejexcentričtější herecký výkon ze všech nominovaných. Promine jinak fenomenálně wrestlující Mickey Rourke, který je sám jedním velkým excesem a pro pány Akademiky zřejmě v této podobě stále značně nestravitelným. Jde o to, že on je Sean Penn v hlavní roli totiž tak úžasně „teplý“, že jej budou xenofobové o to více nenávidět a ostatní zkrátka o to více milovat. Svého Milka Penn přehrává i na zdánlivě nevhodných místech, drží jej na samé hraně parodie a přitom je ve své exaltovanosti dokonale lidský. Harvey Milk prostě byl takový. A kdo jsou tvůrci, aby jej předělávali k obrazu dokonalé filmové postavy, a kdo jsme my diváci, abychom za tuto jeho „přejemnělost“ odsuzovali Penna? Právě v kombinaci neřestnosti a (skoro až slepé) oddanosti svému cíli tkví tajemství Milkovy reálné osobnosti i jeho přitažlivost coby filmové figury. V tomto ohledu se režisérovi s Pennem podařilo najít naprosto unikátní stezku mezi úskalími, která podobný projekt skýtal.
Gus van Sant (sám homosexuál) přistupuje k rekonstrukci Milkova života (nebo lépe řečeno jedné etapy jeho života) zdánlivě nesmyslně. Analyticky, odosobněně. Podobně věcně jako sám Milk, který tento příběh vypráví na magnetofon před jistým důležitým bodem kariéry, kdy je „hodně pravděpodobné, že se ho někdo pokusí zabít“. Není zde místo pro sentiment, chybí obvyklé atributy životopisných filmů, jako je např. konfrontace s rodiči, nebo významnou hudbou podkreslený okamžik „prozření“, v němž hrdina jakoby zasněně hledí mimo záběr a uvědomí si celou svou existenci… Respektive jsou tyto atributy jakoby nezúčastněným van Santovým přístupem zbaveny nánosu klišé a fungují tak naprosto autenticky, nevykonstruovaně (sebevražda milence, „oťukávání se“ s jiným někdejším přítelem…).
A propos „okamžik prozření“: vzpomínáte třeba na scénu ve Formanově Amadeovi, kdy si Salieri při pohledu na Mozartovy partitury náhle uvědomí, že ten uvřeštěný fracek je skutečným géniem a dítětem štěstěny a že on, „Velký Salieri“ mu ve své průměrnosti nesahá ani po kotníky? My diváci podobné okamžiky v kině milujeme, protože nám nejen pomáhají posunout se ve vnímání dané figury, ale především relativně snadno získat pocit, že spolu s ní jsme „prohlédli“ i my a vlastně teď tak nějak všemu rozumíme… nahlédli jsme tajemství života! Milk nám takový sentimentálně-katarzní okamžik vlastně nenabídne (nebo alespoň ne tak zjevně) a mnoho z vás bude po skončení filmu možná mít dojem, že Milka vůbec nepoznala jako člověka a že autoři filmu se vlastně „slupku osobnosti“ ve skutečnosti nedostali. A že to je přeci špatně, ne? Jenže omyl. Není to špatně. Naopak mě ohromně potěšilo, že se Gus van Sant jakoby ani nesnaží dělat životopisný film… je to film, v němž se život tak nějak nezúčastněně nazírá, otevírá divákovu pohledu. Ovšem pohledu co možná pečlivě objektivnímu, protože nesoucímu určitou informaci. Celý příběh je totiž odvyprávěn samotnými Milkovými ústy na mikrofon. A řekněte mi, kdo z vás kdy měl ve svém jakkoli dlouhém a trudném životě podobný pocit, jako měl mnou citovaný Salieri? Kdo z vás prozřel? Kdo z vás v jediném okamžiku celý svůj osud „nahlédl“? Mě se to ještě nepodařilo, nebo jsem si toho okamžiku nestačil všimnout… A pokud přece jen, většinou následoval držkopád, který mi celou tuto úžasně „pochopenou“ existenci převrátil vzhůru nohama. A v tom je taky Milk skvělou variací na životopisný žánr. Nejen, že ony osudové okamžiky po valnou část děje zbavuje veškerého, obvykle s nimi ve filmech spojeného patosu, ale navíc je i jemnou sebeironií většiny „biografických“ klišé: v úvodu vidíme Milka, jak začíná nahrávat svou „zpověď“ pro případ náhlé smrti a současně vidíme záběry televizních kamer, kdy nám kdosi na tiskové konferenci s politováním oznamuje, že Milk byl zavražděn... Onen okamžik „prozření“ je současně bodem, z kterého je nám příběh vyprávěn. Kam jinam tento „všeobjímající záblesk celosti bytí“ (takhle to určitě už musel někdy nějaký filozof pojmenovat!) ve filmu umístit - pokusíme-li se o to - než právě do těch prostřihů na Milka záměrně „shrnujícího“ svůj dosavadní život?
Pravý záblesk divácky dobře známého sentimentu přichází vlastně až v úplném závěru, kdy se konečně dovídáme, jak konkrétně Milk zemřel a co k tomu vedlo. Milk již nevypráví, poprvé za celý film je naopak „pouhým“ předmětem vyprávění – objektem, na nějž se kamera na rozloučenou zahledí přes okno kanceláře, aby nám v matném odrazu ukázala, na co se to Milk dívá – na budovu divadla, kam měl večer jít se svou (znovu)nalezenou láskou na operu (byla to Tosca?). Krásné, pateticky dojemné, až „operně“ přehnané (a to nemluvím o povinném, sjednoceném průvodu na rozloučenou…), ale když na to koukáte, tak naprosto přirozené. Možná právě proto, že nás Milkův střízlivý tón vyprávění do té doby podobně „sladkobolných“ motivů chránil, vyznívá ten skutečně tragický okamžik tolik „reálně“.
Nevím, zda to, co tu na necelých dvou stranách ve Wordu smolím, je ta emoce, kterou chtěl van Sant se svým štábem vyvolat. Pokud bych měl ale svůj dojem shrnout, nebude se (možná paradoxně) týkat boje za práva homosexuálů, boje proti xenofobii (nejen) americké společnosti, ani osudu „jednoho malého človíčka, který se tvrdou dřinou stal velkým Člověkem“. Van Santův Milk mě bavil právě proto, že si zahrává s tak olbřímími tématy a přitom nijak neskandalizuje, nepřifukuje, ani si nebere diváky jako laciné rukojmí vlastního sebedojetí. Milk by byl fenomenálním filmem i kdyby nebyl filmem o homosexuálech. Nevolá halasně, natož kýčovitě po t*******i, nýbrž prostě konstatuje, jak se věci měly, či mají. A my si máme udělat obrázek.
Jan Hlubek