Milionář z chatrče
Nic proti jednoduše rozehraným, záměrně nehlubokomyslným filmům. Hypertrofovaný kýč po vzoru Lásky nebeské mám moc rád… čím větší přeslazenost, vykalkulovanost a neodolatelná pozitivnost, tím lépe. Proto v zásadě hodnotím letošního oscarového borce tak, jak ho hodnotím. Nemohu si ale odpustit, rozepsat se tak trochu dojmologicky a nesystematicky. Sice text zařazujeme do kolonky Recenze, spíše jej ale berte jako blogerský výlev.
Danny Boyle natočil stylově naprosto vybroušenou dvouhodinovku, kterou nacpal neskutečně hutným rancem pozitivních emocí. Jestliže s ní mám problém, je to z velké části právě proto, proč si s ní tak úplně nesedl Kamil Fila na aktuálně.cz. I mě na Jamalově filmovém dobrodružství ohromně štval onen punc procházky udiveného turisty exotickým prostředím. Nic proti, přece jen film vznikl v „Západní“ produkci s převážně „západní“ distribucí a ona „exotičnost“ Indie je na první, „západní“ pohled pochopitelná (uvozovky proto, že v dnešním světě už je ona „Západovitost“ definitivně dost diskutabilním geopolitickým, natož pak kulturním pojmem…). Přece jen, kdo z nás tam byl?
Spíš je mi tahle kulturně-turistická vycházka indickými slumy nesympatická jaksi a priori. Podobně jako třeba v Meirelesově Nepohodlném (Constant Gardener) i tady dominuje vyprávění (ač se v něm běloch takřka nevyskytne…) jakoby „bílý“, chcete-li Cizí, nebo „turistický“ úhel pohledu. Domorodí Indové se tu jeví buďto jako politováníhodní looseři, kteří potřebují ochranu, či alespoň soucit, anebo naopak jako naprosto odpsychologizovaná, za imaginární sklem jako v zoologické zahradě sledovaná roztomile „jiná“ zvířátka. I šedesát let po pádu britské okupace (co to bylo jiného?) se tu britští filmaři pohybují jako v prostředí, které zasluhuje buďto soucit nebo ochranu, v každém případě ale nápravu (byť pomyslnou – danou vybraným postavám, v čele s Jamalovým proradným bratrem, z vůle scenáristů). Jakoby život ve slumu byl sice peklíčko, ovšem peklíčko podobající se spíše než tomu zásvětí Dantovu, nevinnému letnímu táboru.
Na takovém táboře si také užijete spoustu legrace a dobrodružství, nepohodlí ve stanu a v kadibudce vám těch pár dní nevadí (dá se říct, že je dokonce příjemnou změnou…), ale po skončení tábora se – přes všechna nově navázaná přátelství – našinec docela rád vrátil k televizi a nešizené maminčině kuchyni. Že, ehm. A Boylův film je tak trochu takovým filmovým „táborem“. Lehce nás vystraší, hodně rozesměje, dost emočně zasáhne, ale v závěru opět bezpečně vrátí k vědomí, že je to jen film, který s realitou nemá moc společného (už onou nepokrytě inscenovanou muzikálovou tečkou vetknutou na vlakové nádraží za již vyvrcholeným dějem). Skutečně, chce snad někdo věřit, že takoví super-cool šťastní Jamalové v Indických předměstských slumech žijí? (a nejen v Indii, přiznejme si a zajeďme se podívat do nejmenovaných sídlišť nejmenovaných českých měst, bohužel…). A pokud přece jen, že snad jejich životy takto snadno, cool a šťastně končí? Dovolím si tvrdit, že sotva.
Původní (indickou!!) knihu, podle níž Boyle Milionáře natočil, jsem nečetl. Pokud se ale vážně filmový přepis tolik liší (tj, příběh zestručňuje, zplošťuje, zlineárňuje a zbavuje kontroverzí), je to jen příznačné oné kulturně-turistické notě, kterou je vyprávěn. nehledě na to, že v Indii, podobně jako jinde na světě, se bude sotva Milionář vysílat živě a celá zápletka je tedy již od počátku ohromně vykalkulovanou báchorkou.
Že je to pohádka? No možná, proč ji ale tedy autoři stůj co stůj zasazují do reálií současné Indie a ne do nějaké vybájené země? Proč ten naturalismus, (naštěstí ne tak vlezlé) opájení se všudypřítomnou bídou? Že by přece jen snaha o výpověď právě dalece přesahující jinak bezkonfliktní žánr pohádky? Pak je to ale celé zvláštní, protože film takhle nesplňuje ani nároky pohádkového příběhu, ani nároky sociálně-kritického dramatu… Nevím.
Milionář z chatrče se mi jako zábava moc líbil. Především hudba je opravdovým zážitkem. Nicméně pořád si nejsem jist, jak moc si jeho vlastní téma (tj. dětská kriminalita, boj se společenskou hierarchií dnešní Indie, s předsudky, se sociálním i institucionálním bezprávím apod.) zaslouží dojem pouhé „skvělé Zábavy“?
Jan Hlubek