Mezi nepřáteli
{etRating 2}
Válka v Alžírsku… která nebyla nikdy válkou oficiálně nazvaná… bolela jako každá jiná válka. Lámala (nejen) francouzským vojákům charaktery stejně jako tříštila kosti. Brala rodinám otce, idealistům iluze a těm bez iluzí poslední zbytky lidské důstojnosti. A Francouzi se s ní dodnes nevypořádali. Ale filmy o ní točit umí.
Mezi nepřáteli je řemeslně velmi pozoruhodnou záležitostí, plnou pozvolných jízd kamery, nekonečných panoramat s rozeklanými skálami či otevřenou polopouští. Do pozvolně a monotónně plynoucího válečného „bezčasí“ se pravidelně zakusují střihově vypjaté a kameramansky řádně roztřesené (filmaři se dnes už asi symptomu „vojín Ryan“ nezbaví) mise. Během nich vedlejší postavy příběhu postupně umírají a ty dvě ústřední si zase tříbí své povahy i vzájemné postoje. Příběh vnitřně postupně rozkládané a zvnějšku znenadání masakrované vojenské jednotky není v rámci žánru ničím novým (Na západní frontě klid, Velká červená jednička, Tenká červená linie a koneckonců i ten Spielbergův Ryan…). Ale v Mezi nepřáteli se aspoň mluví francouzsky, pročež jsme jako diváci ušetřeni věčného „What the hell?!“, „Damned!!“ etc. Jinak Vás příběh asi ničím moc nepřekvapí; dokonce ani plakátem hrdě proklamovanou „necenzurovaností“ (která je navíc čistě marketingovým tahem, protože tento film nikdy cenzurován nikým nebyl, jak ostatně na tiskové konferenci k Festivalu francouzského filmu, kde je film v předpremiéře uváděn, uvedli organizátoři). Pravda, nálet s napalmem je docela strhující sekvence, ale ničím nepřekonává podobně expresivní výdobytky zaoceánské či ty z Asie proudící (Pouta války hrají co do množství utrhaných nožiček a ustřelených hlaviček prim nejspíš už napořád). Po formální a narativní stránce tedy lepší průměr.
Po stránce ideologické ovšem je film Florenc Emilia Siriho nadmíru zajímavou snůškou laciné propagandy smířlivého humanismu, národní pseudo-lítosti a kajícnosti a zoufalé snahy vyrovnat se s vlastní minulostí. Když tak činí sami francouzští politici, je to prostě a zkrátka jen teatrálně směšné. Když se nám ale na plátně pěkně popořadě střídá fašistický francouzský zupák, nemilosrdně mučící vězně, s bandou fanatických hovad v šátku vraždících nevinné (no dobře, tak trochu na obě strany hrající…) vesničany, nejsem si zkrátka jist poselstvím snímku. Že je válka špatná? Že chyby byly na obou stranách? Nebo naopak, že pouze francouzská vláda byla zvrhlá a prostí vojáci za nic nemohli? Ve všem tom akčním haluzu mi to, vzato kolem a kolem, připomnělo smířlivost, kterou tak nesnáším na Hřebejkových filmech. Bezesporu byla alžírská válka pouze důsledkem svárlivosti jedněch a hamižnosti druhých (povstalců a francouzské koloniální vlády), nicméně konkrétních zvěrstev se dopouštěli nemlich stejně i ty prostí vojáci. Žádná ovládaná loutka nepůjde a neumučí člověka elektrickým proudem. A žádný shora ovládaný fanatik nenacpe uřezané penisy do úst svých mrtvých nepřátel…
Na Mezi nepřáteli mi zkrátka vadí dvě zásadní věci: neochota jakkoli se vůči svému tématu vymezit (čtěte zaujmout jednoznačné stanovisko a nezůstávat u nicneříkajícího žvástu, že násilí nic neřeší a válka je špatná, protože ničí lidi na obou stranách frontové linie) a současně explicitně nabízené řešení v podobě obratu „my jsme oběti, ti nahoře za to můžou“. Problém s válkou totiž podle mě je, že její konkrétní motivace (ropa, území, národní zájmy…) velmi účelně těží z podstaty člověka – zvířecí, instinktivní a veskrze egoistické vůle k zabíjení a ničení. Posvěcuje uvolnění morálních či společenských norem a lidského sebeovládání v čiré bestialitě. Je ringem volným pro to nejnižší v nás, lidech. A autoři filmu na mě působili tak trochu jako generálové po bitvě, kteří nyní, z vyvýšeného piedestalu historického odstupu a střízlivosti, mohou zkoumat „příčiny“ i „důsledky“.
Mezi nepřáteli prostřednictvím klišé válečných filmů odvádí diváckou pozornost od bezprostředního aktu násilí (člověku vlastního a proto tak tragického) k debatám o tomto bezprostředním násilí. Myšlenka o tom, jak je válka špatná se tu nerodí přímo na zkrvaveném bojišti (kde by měla – tak jako například ve zmíněné Malickově Tenké červené linii), nýbrž ve stereotypu jako sadistický důstojník, chlapec zajatý a „vychovávaný“ jedním z hrdinů mimo okruh povstalců, společné srdceryvné promítání filmu natočeného zabitým kamarádem, resp. v „uvědomělých“ komentářích mimo obraz. Film je docela silný v okamžitých momentech lidského utrpení, ale k uzoufání nudně předvídatelný ve zdlouhavém meziprostoru. Jakoby nešlo o válku samotnou, nýbrž právě o tu její zpětnou, historicky vycizelovanou reflexi. Ne o válku jako samotnou, nýbrž o pohled na ní a její slovní uchopení. Na válce je strašné to, že žádné konečné příčiny nemá, má jen spoustu těch malých, které nejde shrnout se stolu jednou dojímavě „pravdivou“ větou. Kdyby film jen ukazoval a raději planě nehodnotil (korunu všemu nasazují závěrečné „dovysvětlovací“ titulky), stál by za řeč, takhle však ve své „objektivnosti“ moudrého potomka, který shovívavě chápe chyby rodičů, stojí jenom za tuhle suchopárnou recenzi. A o skutečné Válce se dál zase mluvit nebude.
Hodnocení: 4/ 10
Jan Hlubek