Melinda a Melinda
Je život tragédie nebo komedie? No, je samozřejmě obojí, od každého trochu, ale přiznejme si, že čas od času je potřeba si na to vzpomenout. A není ani melodramatem, ani akčním filmem, pročež by bylo bláznovstvím od něj něco podobného očekávat. Jak rádi ale na tuto absenci žánrového členění naší denní zkušenosti zapomínáme a promítáme si do ní tu ono tu tamto z reality našich oblíbených filmových postav! Nuže, nechme tedy obě Melindy konečně zazvonit u dveří, ať nám to (opět) připomenou.
Výchozí myšlenka v kavárně popíjející skupinky (intelektuálních) přátel (kteří nemají v Allenových filmech na práci nikdy nic jiného než sedávat v kavárnách a popíjet) je právě taková: Jde v životě více o strast nebo o slast, o legraci nebo o frustraci? A odpověď (nebojte, nic neprozrazuji!): Těžko říct! A v tom je ten vtip. A tak krásná ale nešťastná Melinda hledá své štěstí pouze v jejich představách. Jeden z nich počíná její melodramatický příběh zazvoněním u sestřiných dveří a druhý svou romanticko komediální variantu zase drnčícím zvonkem u sousedů. Onou Allenovou odpovědí je (od Annie Hall vlastně pravidelně) úhel pohledu. Prostě jde o to, jak to uchopíš! S její jednoznačností je to ale jako při zkoušení z biologie. Učebnice na lavici je vždycky příliš daleko, než abychom do ní viděli. Vždy tak záleží pouze na nás samotných, jak život (nebo film) prožijeme. Zda tragikomicky nebo komickotragicky. Nebo zda radši nepůjdeme na procházku...
K čemu by bylo snažit se Woodyho Allena usvědčit z nevynalézavosti nebo neoriginality? Vždyť koneckonců už je to starší pán, má za sebou notnou řádku filmů a, pokud někdo chce žehrat na pozvolný úbytek jeho režijní invence, přinejmenším u předposledního Cokoliv (coby „předělávky“ již zmíněné Annie Hall pro nové tisíciletí) budu i souhlasit. Nejnovější Allenův film Melinda a Melinda na první pohled nenabízí nic, co bychom už u něj (ale i jinde) neviděli. Z počáteční úvahy (věky věků provokující všechny šťourali od spisovatelů po psychoterapeuty) rozvíjí autor zápletku, nebo lépe zápletky, které někoho dojmou, jiného rozesmějí, ale něco zásadně nového asi nepřinesou. Jeho hrdinové opět klopýtají hrbolatou citovou krajinou. V jejich průvodu nacházíme i nezbytnou figuru režisérova rozpolceného alter ega, takto neúspěšného herce, a specialisty na role kulhavých psychiatrů, Hobieho (Will Ferrell v Americe populární ze „Saturday Night Live“). Postava ze všech nejústřednější, zdvojená Melinda (Radha Mitchellová), je v obou příbězích opět onou neutěšenou, bloudící a tajemnou allenovskou „osudovou ženou“, která mužské hrdiny nutí přes plot skákat a do místnosti vcházet v předklonu.
Z pouhého otřelého rozumování nad povahou citového života (jako v již zmíněném Cokoliv) však Allen vybředá pojetím syžetu jako vyprávění ve vyprávění. Tím, že se pravidelně ze svých paralelně rozvíjených příběhů vrací ke kavárenskému rámci, porušuje jejich iluzivní působivost a upozorňuje na ně právě jako na fikci, jako na vyprávění. Dokazuje, že hra je pouze hrou. Pohyb filmem se tak podobá hraní Člověče, nezlob se – je to pořád jen jako, i když se zlobíme, fandíme nebo chechtáme doopravdy. Ten přechod samozřejmě může být dost nepříjemný, třeba když konec „komediálně romantické“ Melindy hned po polibku ustřihne záběrem na komentujícího vypravěče v kavárně, zatímco my bychom radši viděli, jak to bude dál. Allen tu totiž přistoupil na hru, jejímž úkolem je odhalit hru jinou. Využívá naší dokonalé znalosti pravidel filmového melodramatu nebo romantických komedií a přiznaným konstruováním je ironizuje (viz. nejotevřeněji scénu Melindina a Ellisova šťastného dovádění na pláži). Taková pravidla pak přestávají fungovat (když „melodramatická“ Melinda přistihne manžela své sestry při nevěře, nic jí však neřekne...), aby se posléze opět rozběhla (...a sestra jí zanedlouho odloudí vlastního snoubence) a tím sama prokázala svou umělost.
Snímek Melinda a Melinda může být dalším filmem o lásce, chcete-li dalším filmem Woodyho Allena o lásce, ale především je filmem Woodyho Allena o filmech o lásce. Allen si hraje, ale daří se mu mnohem víc. Pod nánosem gagů a scenáristických fint totiž nenápadně vysvětluje, o čem všechny tyhle filmy jsou. Nebo přemýšlí o tom, jak zahrát tubu zubní pasty?
Hodnocení: 8/10
Jan Hlubek