Max Payne

  {etRating 2.5}

 23. července roku 2001 je vám dvanáct. Nervozně si obléknete tričko, kalhoty a nemotorně se vypotácíte z bytu. Je něco po 9. hodině a vy si jedete si koupit novou počítačovou hru. V prodejně vybalíte patnáct set korun, kvůli kterým jste musel 2 týdny pracovat. Transakce proběhla, ale stejně tomu pořád nemůžete uvěřit. Držíte v ruce zbrusu novou kopii videohry Max Payne. Na dalších 72 hodin jste se ztratil z povrchu země, vzpomínate? Máte-li kolem sebe někoho z věkové skupiny  20 až 25 let, určitě si velmi snadno vzpomene na několik probdělých nocí, které strávil ve společnosti anděla pomsty.

Max Payne vznikl v hlavě finského scénaristy počítačových her Sami Järviho. Sami přiznává celou řadu inspiračních zdrojů od Honkongských filmů Johna Woo až po Matrix, kterému pravděpodobně vděčí nejvíc. Příběh zlomeného policisty byl na světě, ale nějak chyběl někdo, kdo by Maxovi propůjčil tvář.  Finští vývojaři situaci vyřešili vskutku šalamounsky, když přesvědčili právě Järviho, aby se nesnadného úkolu ujal. Hra byla úspěšná, dočkala se mutací na nejrůznější herní konzole od Xbox po Gameboy. Za dva roky následoval sequel Max Payne 2.  Nejčerstvější zprávy z března tohoto roku hovoří o 7 miliónech kopiích prodaných celosvětově.

Hra nejvíce těží z dynamické akce, kde si mohli fanoušci matrixu “na vlastní kůži” vyzkoušet jaké to je  úspěšně uskakovat před rozptýlenými broky brokovnice (či naopak, jak se vaší postavě zarývají do těla). Z mého pohledu to bylo největší lakadlo hry. Bez toho zbýval bečkový příběh o pomstě za zavražděnou rodinu, který se od Odpadlíka liší jen sympatičtějším hlavním hrdinou a podstatně hustější atmosférou. 

Něco se fimu podařilo nakonzervovat, například onu ponurost. Stylizace by byla působivější, pokud bychom neznali Millerovo Sin City (srovnání s ním se těžko dá vyhnout).  Ušmudlaný ale přesto bílý zimní New York  je namíšený zlověstným černočerným profilem Maxe Payna (Mark Wahlberg).

 Hodně materiálu skončilo v koši, ale stejně se podařilo uchovat některé scény v nezměněné podobě. Kupříkladu jedna z úvodních části, kdy se Max Payne zjeví na nástupišti metra, je té herní podobná jako vejce vejci.  Zato příběh doznal vcelku radikalních změn, ať už mluvím o zjednoduššení nebo zpřístupnění (Valkýr - droga, která se ve hře užívá nitrožilně, se ve filmu konzumuje jako medicína proti kašli, ach jo). Kresba postav značně utrpěla, speciálně Maxova. Wahlbergovo herectví se omezuje na stone-face acting a dlouhé, prázdné zírání. Nevím, jak si tvůrci představují truchlení nad ztrátou rodiny, ale takhle teda ne. Je vidět, že diváky mistra Lamase určitě nejsou. Z Mona Sax (stoupajíci hvězda Mila Kunis) se ve filmu stává kladnou postavou, což docela překvapí. Hlavního záporáka Lupina obstaral Amaury Nolasco alias Sucre z Prison Break. U mě boduje v žebříčku nejhorších seriálových herců. Kadence, s jakou obvykle střídá svůj štěněcí pohled s pohledem zmateným, mě obvykle přivadí k šílenství. Lupini toho moc nenamluví, takže mi tlak ani moc nezvedl. 

Co jsem tedy nečakal (a příjemně to kvituji) je absence akce. Hra totiž není takřka o ničem jiném. Ve filmu Max střelivem šetří a v první polovině snad nevystřílí ani zásobník. Na konci si samozřejmě zlepší chuť, ale nic extra. Max je zkratka civilizovaný akční hrdina.

Nikdo si na prdel asi nesedne, ale ja jsem svého času v kině nelitoval a to je příjemná změna. Jestli jste herní fanatik, asi bych se ani neobtěžoval. Raději si stovečku ušetřete a kupte si nějakou gamesu. To vám nepocuchá nervy jako Max.

30 řijna 2008 je 3 odpoledne. Probudí vás tupé údery z vnitřku vaší hlavy. po milionté přesvědčíte sám sebe, že už nebudete pít. Oholíte dvoudenní strniště, obleknete svoji oblíbenou flanelovou košili a manžestrové kalhoty. Na icq dohodnete sraz. společně s kamarády usedáte v kině. O 100 minut později výjdete z kina a nepoznáte sám sebe. Nevěřícně kroutíte hlavou. No už vám přeci není dvanáct.

Michal Polák