Lovec draků
Harry Potter si čtenáře získal do detailu propracovaným příběhem. Šifra mistra Leonarda je uhranula svým tahem na bránu. Nejmladší z rodiny světových bestsellerů Lovec draků sazí na srcervoucí příběh, který vžene slzu do jejich očí.
Před sedm osmi lety by knížka Khalleda Housseiniho asi zaujalo málokoho. Potom přišlo jedenácté září a slovo“Afgánistán“ se začalo skloňovat ve všech pádech. Zrak celého světa začal usilovně hledat vypravěče, který by nám etablovaně vysvětlil jak to v postižené zemi chodí. Housseniho kniha přišla právě včas, aby zaznamenala celosvětový úspěch a zároveň uspokojila lačnou čtenářskou touhu po podobném druhu literatury.
Závody draků jsou pro Afgánce to, čím je fotbal pro Evropany. Právě závody svedou dohromady mladíky Amira a Hassana. I přes třídní rozdíly, které mezi sebou mají, jsou kluci nerozlučnými přáteli. To naruší nepříjemný incident, kdy je Hassan znásilněn. Amir, který toho byl svědkem, se s pocitem provinění uzavírá do sebe a Hassana ze svého okolí vyštve. Na dobro chlapce rozděluje Odchod Amirovy rodiny do amerického exilu krátce po sovětské invazi.
Svěřit film do rukou člověka jako Marc Foster je trochu loterie. Podíváme-li se na jeho filmografií, nejde si nevšimnout značné kolísavosti. Silné kusy jako Ples příšer nebo Hledání země Nezemě doplňují slabší jako Hranice života nebo Horší už to nebude. Lovec draků má blíž k těm slabším.
Foster začíná velmi dobře. Načrtává velmi komplexní obrázek života v Kábulu 70.let. S potřebnou dávkou citu nás provází bezstarostným životem afgánských dětí. Ty si nelámou velkou hlavu s křehkou politickou situací a plně se věnují společné vášni – závodům draků. Přichází politický zlom a neplánovaný odchod Amirovy rodiny. Film se přehoupne do druhé (slabší) půlky. Solidně nastartovaný příběh najednou zpomaluje na nejnižší rychlost a bez mrknutí oka smete vše, co jsme doposud sledovali. Příběh naráz prostupují nejrůznější žánrová klišé a celo to začne nudit. Bleskově přichází adrenalinová injekce v podobě volání o pomoc. Resuscitovaný příběh Amira vysílá zpět do domů, aby vyhledal Hassanova syna a bezpečně se s ním vrátil.
Žádného velkého zvratu se ale nedočkáme. Film v závěru sice graduje, ale finální rozuzlení je velmi bezradné a dosti chabé. A přitom rozhodně mohlo být alespoň trochu napínavé. Celé to potom korunuje extrémně patetická scéna pouštění draka, která musí smočit i poslední suché oči v kinosále.
Opravdu je mi velkou záhadou, čím Lovec draků tak zasáhl milióny čtenářů. Dílko mnohonásobně překračuje tenkou hranici přijatelného patosu a pravděpodobně předpokládá, že exotické reálie nám natolik zatemní smysly, že si jejich prvoplánovosti nevšimneme nebo ji milosrdně přehlédneme.
Michal Polák