…Měsíc byl v úplňku a když vystoupil dost vysoko, vzal Jeníček sestřičku za ruku a šli, jak jim ukazovaly cestu jeho křemínky. Třpytily se při měsíčku jako zbrusu nové desetníky. Šli tak celou noc a za svítání se šťastně dostali k otcově chalupě. Zaklepali na dveře, matka otevřela, a když viděla, že je to Jeníček s Mařenkou, začala hubovat: „I vy nezvedené děti, to jste si v lese pospaly! My už jsem mysleli, že se ani nevrátíte.“…
Filmy Terryho Gilliama mám rád. A na Kletbu bratří Grimmů jsem se velmi těšil. Ale teď mi nezbývá, než se těšit dál. Jeho nový snímek je totiž ze všeho nejvíc povrchní nápodobou filmů Tima Burtona (především na Ospalou díru nebo Velkou rybu si ve vísce Marbaden a jejím lesnatém okolí vzpomenou určitě mnozí z vás!), jíž však režisér nedokázal vtisknout podobně osobitý styl a která navíc není ani zdaleka tak zábavná. Snad příští snímek Tideland už konečně „halucinogennímu“ detailistovi Gilliamovi umožní (znovu)rozehrát onu excentrickou vizualitu Brazil nebo 12 opic.
Jsme na počátku devatenáctého století a jho Napoleonovy diktatury svírá téměř celou Evropu. Jake (Heath Ledger) a Will (Matt Damon) Grimmovi, profesionální „duchařští“ hochštapleři, se však ve Francií okupovaném Lotrinsku pohybují jako ryby ve vodě. Jejich byznysu udělá rázný konec až vyfintěný francouzský generál Delatombe (Jonathan Pryce), když je pod pohrůžkou mučeníčka, potěšěníčka to svého slizkého pohůnka Cavaldiho (Peter Stormare), nažene do zapadlé vesničky Marbaden vyšetřit, jaké je skutečné pozadí místních nadpřirozených jevů. Oba bratři z pochopitelných důvodů nemohou příliš otálet a pouští se do „práce“...
Možná je to osobou Tomáše Hanáka v „nezapomenutelné“ kreaci zakletého vlkodlaka, že mi Kletba bratří Grimmů celou dobu připomínala podivně pompézní „sklepácké“ představení. Tady se ale, na rozdíl od divadla Sklep, berou všichni stoprocentně vážně (pohříchu i parodicky stylizovaní Pryce se Stormarem) a po nějakém vědomém (sebe)znevažování jsem v příběhu marně pátral (závěr snímku pak tomu všemu nasazuje řádně patetickou korunu!). Nekompromisní fyzická likvidace několika mihnuvších se grimmovských pohádkových postav (byť potěší oko a mysl diváka-cynika) zůstává spíše černohumornou vsuvkou a místo smrtelně ječící Červené Karkulky mohl za marbadenskými humny křičet úplně jakýkoli fracek. Jinak je Kletba bratří Grimmů cynismu zcela prosta a drtivá většina ostatních pokusů o vtip vychází v lepším případě jako pouhý nešťastný pokus, v horším jako nepřirozená křeč.
A přitom to muselo stát tolik peněz. Nuzná městečka, ponuré hrady, špinavý a zaplivaný Marbaden i tajuplně ožívající les. Do toho typické Gilliamovo opájení se technickými hračičkami a drobnými vizuálními vtípky (viz. hlavně úvodní scéna ve staré stodole a výjevy z Delatombovy „hypermoderní“ mučírny), tradičně výborné masky i u epizodních roliček nepočítám. To ale samo o sobě nestačí. Podobně jako pouhá vizuální atraktivnost nestačí již zmiňovaným snímkům Tima Burtona.
„Bludným kamenem“ snímku je zejména scénář Ehrena Krugera. Když pominu několik podružných nelogičností ve vývoji děje ve druhé polovině snímku (které lze přičíst spíše ukvapenosti konečného sestřihu), Krugerovu příběhu prostě schází dramaturgicky důsledná propracovanost. Proč se oba hrdinové jmenují stejně jako slavní němečtí sběratelé pohádek, je zřejmě zbytečná otázka. Jake s sebou sice pořád tahá umolousaný sešit se vzpomínkami na minulá dobrodružství, což má znamenat, jak jsem tedy alespoň já pochopil, že oba co nevidět ty pohádky začnou teprve sepisovat. V ději samotném to však nehraje vůbec žádnou roli. A o poněkud zastupitelném využití Červené Karkulky (stejně jako Jeníčka s Mařenkou), coby dosti prvoplánové aluze na mimofilmové pohádkové dědictví, jsem se už zmínil. Kruger se zuby nehty drží souvislostí s tvorbou skutečných bratří Grimmů, ale zůstává přitom pouze u jejího povrchního otiskování. Odmítá s touto studnicí nápadů hlouběji pracovat a splést je v nějakou rafinovanější diegetickou koncepci. S Gilliamem rezignují na vytvoření skutečně originálního a zároveň vnitřně soudržného filmového světa, jenž by postmoderní hře citací, která je dnes tolik v módě (a osobně proti ní nic nenamítám), dodal potřebnou míru magické přitažlivosti. Ústřední zápletka s (ne)mrtvou Zrcadlovou královnou (Monica Belluci), která má příběhu dodávat dramatickou gradaci, působí příliš uměle (až překombinovaně) a její propojení se skutečnými grimmovskými atributy je spíše náhodné, někdy dokonce násilné (Žabí princ, „bahnitý“ Perníček). Proč se v kouzelném lese tajemné události najednou tak kumulují? Copak místní obyvatelé nemají pud sebezáchovy, že do něj své děti pouští? Jak je možné, že někomu les staví překážky a jinému ne? A proč se královnou popouzení duchové najednou do vesnice odváží, když dříve tam nevstupovali? V této souvislosti se vedle Burtonových filmů nabízí zmínit i animovaného Shreka, jako příklad dobře fungující a dramaticky využité diegeze. Pitoresknost dekorací, ani svébytný režijní přístup pak už prázdnotu a faktickou nezajímavost příběhu zakrýt nedokáží. Zdá se, jako by byl Gilliam pořád ještě „ztracený v La Macha“.
Jan Hlubek
Hodnocení: 5/10
Odkaz na IMDB
Oficiální web
