King Kong

Předem upozorňuji, že následující recenze není nic víc než jakési shrnutí dojmů, které jsem z filmu měl, výlev slov, která by se dala shrnout jedním dlouhým ÁÁÁCH – vše ostatní je jen okecávání skutečnosti, že tento film je MUST SEE pro všechny, kdo mají rádi filmy o pradávných monstrech, která přežila do dnešních dní. Je to však i film pro všechny, kteří nevěří, že se ještě natáčejí kvalitní hollywoodské velkofilmy. Je to ohlédnutí do starých časů kinematografie, je to však i pojednání o využitelnosti moderních, digitálních filmových triků – kašlete na realističnost! Jen ať poslouží svému účelu – v tomto případě jakési retro atmosféry. V recenzi budu asi mluvit i o příběhu, který už je známý nějakých 70 let, a proto není třeba ho držet v tajnosti – před spoilery tedy nevaruji, žádné nejsou. King Kong se mi líbil strašně! Líbil se mi tak, že se těším až ho uvidím znovu, a znovu… A vy uděláte lépe, když místo čtení této recenze vyrazíte na film do kina, a jejím následným čtením si jen porovnáte své názory s mými.

Ve zkratce si tedy řekněme něco o příběhu. Na ostrov Skull (Skull island) se vydá výprava filmařů, pod vedením idealistického, současně však kariéristického režiséra Carla Denhama (Jeff Black). Jeho snem sice je, za „15 centů otevřít divákovi bránu do jiného světa“, současně však pro svůj film neváhá riskovat životy svého štábu. Na palubě lodi je mimo jiné i scénárista Jack Driscoll (Adrien Brody) a mladá herečka Ann Darrow (Naomi Watts). Tito dva se do sebe zamilují. Osud tomu chce, že se dívky po příjezdu na ostrov Ann zmocní přerostlá opice. Tři body nám dávají trojúhelník – ne doslova milostný, ale napjatými situacemi zhusta vyšrafovaný! Následuje několik desetiminutí neuvěřitelných honiček, osudových i osudných setkání… Finále se jako vždy odehraje na Empire state building za zvuků rachtajícího kulometu. Ratatatata….

King Kong je téměř doslovný přepis originálu z roku 1933, s tím rozdílem, že má téměř o hodinu a půl víc. Tento čas nabyl hlavně díky rozmáchlým akčním scénám, a trochu propracovanější expozici hlavního jednání, ve které režisér Denham hledá představitelku titulní role a plaví se se štábem na Skull island. Na lodi dojde ke sblížení Ann a scénáristy Jacka, poznáme i posádku. To samozřejmě bylo i v díle původním, u Jacksona jsou však i detaily rozmáchlejší. Neřídí se heslem „méně je více“, ale „více je více“! A kupodivu mu tento maximalistický přístup vychází.

Peter Jackson prý o remaku King Konga uvažoval dlouho. Sám říká „King Konga jsem poprvé viděl ve svých osmi nebo devíti letech v novozélandské televizi. A udělal na mě takový dojem, že jsem se v tom okamžiku rozhodl být filmařem.“ Až závratný úspěch „prstenové“ trilogie mu však umožnil natočit si v podstatě cokoliv. Jackson tedy dospěl k závěru, že by nebylo od věci splnit si svůj sen. Technologické možnosti vyzrály natolik, aby počítačem vytvořený svět vypadal přesně podle jeho představ. Víc než reálnému světu se výsledek blíží jakési ideální vizi Ameriky 30.let (prohibice, dlouhé černé kabáty, pestré barvy aut…co to povídám, zahrajte si Mafii!). Také svět Skull islandu se spíš než Jurskému parku blíží Cestě do pravěku, a vlastně samotnému King Kongovi z roku 1933. Například skalnaté pobřeží vypadá jako naskicované, vytržené z nějakého komixu – pradávné sochy vytesané do kamene se v agónii snaží vzdorovat tříštícím se vlnám. Dinosauři a přerostlí hmyz také nepůsobí fotorealisticky – jako by vypadli z nějaké pohádky nebo Lovecraftova hororu. Je to, jako byste z poličky vzali reálně vyhlížející figurku dinosaura, ale současně rozvířili prach, který na ni dlouho usedal. Skull island nabízí divákovi mnohé radosti, které jsem (tehdy ještě malý chlapec:-) zažíval například při čtení Doylova Ztraceného světa, kdy podoba dinosaurů nebyla „dána“ Spielbergovým Jurským parkem, ale v mými představami, Zemanovou Cestou do pravěku a starými hollywoodskými filmy s legračně rozpohybovanými loutkami. Co se snažím naznačit je, že Jacksonův tým dodal v dnešní době maximáně zprofanovaným dinosaurům patinu letitosti. Letitosti, která dokáže vyvolat neuvěřitelně milé vzpomínky (což u takového třetího Jurského parku nehrozí).

Nejvýrazněji se schéma původního příběhu podařilo obohatit propracováním vztahu mladé herečky Ann, a starého, přerostlého opičáka. Jak v původním filmu, tak v remaku (přesněji v jakémsi volnějším přepracování) z roku 1976 byl divák neustále fascinován Kongem. Byl to klasický film o monstru, které diváky děsí. Jacksonovi se však tuto fascinaci podařilo přenést z monstra na vývoj jeho vztahu k mladé dívce. Každá jejich společná scéna posunuje příběh dál, blíž neodvratnému konci. Jackson nejprve poukazuje na Kongovu divokou animálnost, nepředvídatelnost - bezmocná Ann v ohromné tlapě pozoruje běsnění, kterého je její uchvatitel schopen. Posléze si najdou jakousi společnou řeč, která je ve své filmové podobě vtipná i dojemná. Vztah pak prochází několika peripetiemi (uraženost, chvástání..), načež vyvrcholí neuvěřitelně krásnou scénou na zamrzlém jezírku. Co následuje potom je všeobecně známo… Původní příběh, založený spíš na dobrodružných situacích, dostal přidáno v místech, kde si dřív musel divák jen domýšlet. Proč se ta opice tak fixuje na blonďatou dívku? Žije Kong na ostrově sám? …

Nemalou část filmu však zabírají akční scény. Souboj s tyranousaury, útěk před brachiosaury (či jak se jmenují), ale hlavně epizoda z příkopu, ve které dojde k útoku obrovského hmyzu. Tato scéna je mimořádně zajímavá už proto, že v původním filmu z roku 1933 není. Tehdy sice byla natočena, ale hlavounům ze studia přišla příliš děsivá. Hrůzostrašně přerostlí krabi a pavouci by divákům prý dávali zapomenout na titulního „hrdinu“, Konga. Jackson ji natočil znovu, nechal se původním materiálem inspirovat, ale zvěřinec příšer podstatně rozšířil. Scéna, která vznikla, dává v podstatě za pravdu oněm hlavounům. Táhlá hudba, pomalé, ale jisté pohyby havěti zabíjející své oběti. Vskutku sem nečekal něco tak děsivého, něco tak nabytého hororovou bezmocí, jako těch pár minut. Divák zapomíná na Kongovu zvířeckost, děsivost. Vidí, že existuje něco horšího, o to snazší je potom uvěření v jeho city. Tato scéna funguje tak krásně. Ach.

Herci jsou obsazeni dobře, nikdo výrazně nevybočuje. Asi největší radost mi udělala rolička Andyho Serkise, v níž sympaticky dokazuje, že se stejnou lehkostí, s jakou hraje digitální monstra (Glum v „prstenové“ trilogii), zvládne i zkušeného mořského vlka.

Tím jsem vlastně naťukl nejvýznamnější postavu filmu, King Konga. Toho ztvárnil opět Andy Serkis. Nejprve s ostatními herci hrál, aby měli (za nepřítomnosti opičáka) na co reagovat. Později byl přizván znovu, a jeho pohyby byly pomocí senzorů převedeny do počítače. Následných triků se zhostilo novozélandské studio Weta (Oscar za Návrat krále). Výsledná podoba se nejvíc blíží vzhledu goril. Ústy tvůrců: „Peter měl už od začátku velmi jasnou představu, že Kong není žádné monstrum, nýbrž pouze přerostlá gorila, která je shodou okolností vysoká 8 metrů a váží 3 500 kg.“ Při pohledu na velkou opici bušící si na špičce mrakodrapu do prsou, nezbývá než smeknout.

Pokud mám nějaké připomínky, týkají se hudby, která nepřinesla žádné výrazné téma, které by doplnilo košatou bohatost obrazu. Na druhou stranu například ve scéně s útočícím hmyzem je její nenápadnost neuvěřitelně děsivá, vyvolává příjemně nepříjemné mrazení. Také mi vadila přemíra zpomalených záběrů ve chvíli, kdy dojde ke kontaktu posádky lodi s domorodci. Zpomalený záběr ubírá tempo, a nabaluje na scénu nepříjemný patos (aniž by do ní nějaký patřil). V těch třech hodinách se však drobné nedostatky ztrácí podobně jako Ann v King Kongově ruce…

Co dodat nakonec, když jsem vše podstatné řekl už na začátku? Kéž by to mělo alespoň o hodinu víc!

10/10

Ondřej Lipenský
Odkaz na IMDB