Kick-Ass

Na adaptaci politicky značně nekorektního komiksu Marka Millara jsem se těšil spíš s ohledem na poměrně svízelnou produkci filmu a fakt, že si jej režisér Matthew Vaughn doslova ze země vydupal. Výsledný film mě hodně bavil, přesto ho za vrchol filmově-adaptátorského řemesla v komiksové oblasti nepovažuji.

Kick-Ass kloubí koncept zpopularizovaný v poslední době filmovou podobou Strážců, resp. „restartovaným” Batmanem (z něj si dokonce dělá i nepokrytou legraci v jednom dialogu, resp. kostýmem jedné z postav). Jakoby civilní, samotnou společností (či její vnitřní občanskou „nasraností”) zrozený hrdina tu jedná na vlastní pěst, bez nějakých nadpřirozených schopností (žádného Dr. Manhattana zde nehledejte) a za cenu značných ústupků v osobním životě. Na rozdíl od Strážců nicméně Kick-Ass brání mír a pořádek jaksi až v druhém řádu. Své místo na slunci si v zeleném trikotu hledá jinak skrz naskrz „průměrný puberťák”, který jako každý jiný touží být v něčem nejlepší. Aaron Johnson ztělesňuje prototyp „průměrného puberťáka“ naprosto skvěle, věříte mu všechno: od nadmíru časté masturbace, přes ostych před opačným pohlavím až po vydřené pouliční bitky. Jedině snad jeho vysportované tělo není příliš realisticky motivované, když navíc v jednom z úvodních voice-over monologů Kick-Ass praví, že „není dobrý ani ve sportu, ani v matematice.“ Další do party je duo dcera-otec, Hit-Girl a Big Daddy (Chloe Moretzová a Nicolas Cage, k oběma níže), které se na dráhu superhrdinů vydalo napůl z pomsty, napůl z ideálů (a navíc s ohledem na nemalé zisky, které bezesporu plynou z toho, že se člověk zaměřil na honbu za dolarama vyfutrovanými gangstery). Především si však oba celou štrapáci užívají jako vynikající adrenalinový sport s vedlejší přidanou hodnotou zvláštní rodinné terapie. A konečně padouch: nezbytná postava zlouna je v Kick-Assovi rozpolcena na jakousi arci-verzi (v podání dnes už konstantně slizkého Marka Stronga) a proto-verzi, která se (se závěrem filmu) ve ztělesněné Zlo teprve probouzí (motiv jako vystřižený ze Spider-mana; podrobnosti stran obsazení a identity tohoto kryptického padoucha raději v recenzi zatajím).

Vaughnovi Hodní vs. Zlí fungují v Kick-Assovi velmi standardně, dá se říci až předvídatelně, což mě, přiznávám se, dost mrzelo: film se totiž v úvodu proti klišoidně postupujícím superhrdinským komiksům negativně vymezí, ale s postupem času pak sám takovou škatulku takřka beze zbytku naplní. Váhám, jestli blíže specifikovat, ale snad stačí napsat, že klišé se tu přihlašují ke slovu jak na rovině příběhu, tak na rovině charakterizace jednotlivých postav. Nikdy vás sice nějaký předvídatelný prvek neodradí od dalšího sledování, ale stále po něm zůstává nenápadný dojem, že „tohle už jsem někde někdy viděl a nemám pocit, že tu autoři záměrně něco či někoho citují, spíše se jen prostě neví, jak momentálně dál...“ Např. nedávný Zombieland pracuje velmi podobně (byť v jiném žánru). Vyprávěcí postup, kdy postavy jakoby znají zákonitosti světa, v němž se pohybují, a mohou se tak na jednotlivá „zastavení“ lépe připravit, využívá ale Fleischerův film daleko důsledněji. Např. nás tak v jednu chvíli Kick-Ass upozorňuje, že i když na plátně na první pohled umírá, neměli bychom si falešně slibovat, že se nic neděje, jen proto, že stále slyšíme jeho voice-over: stačí si vzpomenout na Sunset Blvd. nebo Americkou krásu a jsme doma (tedy ani vyprávějící hrdina není nesmrtelný). Nicméně vzápětí se ten samý, žánrových pravidel očividně znalý hrdina trestuhodně sekne ve „čtení“ charakteru jisté postavy, z níž se postupně klube onen výše popsaný proto-padouch, přestože je praktickou žánrovou zákonitostí, že superhrdina si svého protivníka vlastně do značné míry vytvoří sám (jak elegantně mimochodem tohle pravidlo využívá Shyamalan ve Vyvoleném...!).

Umění pastiše je založené právě na znalosti formy a pravidel daného materiálu, jenž je rekonstruován, převíjen a nově odvíjen v inovovaných a přitom pořád důvěrně známých podobách. Takový postup recyklace/variace na mě ale daleko lépe fungoval ve výše zmíněných Strážcích. Ti totiž účinně využívají různá žánrová klišé a zároveň do svého vlastního textu vplétají výmluvné memento války a zkázonosnosti lidského ega. Kick-Ass (alespoň ve své filmové verzi) je už jen umnou variací, opepřenou několika originálními motivy, resp. jejich origiálním převrstvením, jíž však nelze připisovat hlubší významovou rovinu. (Dnes už se snad nikdo nebude hádat, že ambiciozní komiks pod atraktivní slupkou vždy určitou závažnou metaforiku nese). Jestli mě tedy něčím Kick-Ass opravdu bavil, byla to a/ středoškolská „geek“ rovina příběhu, b/ postava zkázonosné Hit-Girl a c/ povedený hudební výběr.

Komiksoví a jiní „zasvěcenci“ jsou dnes hrdiny mnoha kvalitativně různorodých počinů. Kdyby někdo natočil Kick-Ass před pár lety, byl bych asi úplně vedle z toho, že akční hrdina může být i někdo, kdo nosí brýle a žere komiksy (počítačové hry atd., dosaďte si dle libosti). V době IT Crowdu, Big Bang Theory a dalších popkulturních emancipací „nerdů“ tím ale Vaughnův film už nikoho nepřekvapí. Přesto má ve filmu neodolatelné kouzlo pubescentní zázemí hlavního hrdiny: jeho „učitelské fantazie“ nebo radost nad doručeným kostýmem koupeným přes internet mě velmi bavily. A sekvence online sledování jisté fáze urputného boje jeho a jeho spojenců s arci-padouchem byla svou tematizací filmového diváctví a jeho pravidel perfektní. Jen mi přišlo škoda, že se toho o civilním Kick-Assovi nedozvídám víc. Vždy když jsme konečně přišli do školy a mohli sledovat hrdinu v komických situacích pubertálních strastí, tvůrci pokročili k další noční merendě. Velkou část akčního hrdinova života však naštěstí zdobí kreace maličké Chloe Moretzové. Sledovat tuhle dětskou nemesis v latexovém kostýmku a fialové paruce, s růžově „barbínovským“ taktickým pásem a olbřímým zbrojním arzenálem, jak masakruje desítky arci-zloduchových nohsledů, to je taková porce úžasné guilty-pleasure, až jsem měl pocit, že film měl správně být hlavně o ní a ne o nějakém zeleném nerdovi s příliš vysokou hladinou hormonů. Slovy jednoho ze zmíněných nohsledů: „Fuck this shit, I'm getting the bazooka!“

Zkrátka Kick-Assův největší problém je, že všeho je v něm tak nějak zvláštně mnoho a současně jakoby pořád méně, než by si zasluhovalo. Např. akční scény jsou nadmíru povedené, ale třeba právě ve Strážcích nebo nových dvou Batmanech probíhaly ještě o oktávu výš. Většina zamýšleně vtipných hlášek je skutečně vtipných, ale ne k uřechtání apod. A především mi snímek po skončení připadal lehce delší, než ve skutečnosti byl. Je na něm vidět snaha sedět na více židlích a (záměrně) rozptýleně těkat vlastním fikčním světem i historií svého žánru. Asi by mě to ale bavilo víc jako seriál (myslím, že tohle mi už někdo jako názor říkal – pokud ano, tak se vřele ztotožňuji a děkuji anonymnímu dotyčnému za inspirativní připomínku...). Ale ono je již na dvojku zaděláno a ta některé motivy dozajista ještě rozvine. Jedině sound-track mě naprosto strhnul a jak se na mě z reproduktorů v kině hrnula jedna (dnes už více či méně retro) pecka za druhou, vyloženě jsem si lebedil a nechával se audiovizuálním vírem spokojeně unášet.

A na závěr vám ještě dlužím Nicolase Cagea. Ano, je to jeho nejlepší role za hodně dlouhou dobu. Přesněji, jedna z mála dobrých rolí za hodně dlouhou dobu (vedle Proyasova Proroctví). Ironií je, že zde zároveň hodně dlouho svou tvář schovává pod výrazné líčení, 80´s kníry a superhrdinský kostým. I tak je ale jeho finální scéna velmi silná (přestože ovšem zdaleka nestojí jen na něm) a několik vynikajících momentů má i v předchozím ději. Osobně hlasuji za jeho zděšený pohled, když mu zbraněmi a tuhým bojovým tréninkem hýčkaná Hit-Girl sdělí, že by k narozeninám ráda domácího mazlíčka. Tehdy jsem si vzpomněl na nesmrtelnou hlášku Camerona Poea z Con-Air: „Put the bunny back in the box!“

Jan Hlubek