Kauza Litviněnko
{etRating 4.5}
23. listopadu 2006 svět obletěla zpráva, že bývalý agent FSB (ex-KGB) Alexander Litviněnko zemřel v Londýně na otravu radioaktivním poloniem-210. Ne moc příjemné záběry holohlavého, na kost vyhublého Litviněnka mám pořád ještě v živé paměti, akorát jsem tehdy pramálo chápala, proč se kolem jeho smrti strhl takový povyk. Říkáte si, v té branži to tak prostě asi je, oko za oko a hotovo...
Dokument Andreje Nekrasova, který skládal mozaiku Litviněnkova životního příběhu dohromady celých 5 let, je docela dobrým sérem proti laické neiformovanosti a ignoraci. Na rozdíl od většiny politických dokumentaristů se případem začal zabývat ještě dlouho před tím, než byl Litviněnko zavražděn, a tak se mu podařilo sehnat opravdu unikátní a autentický materiál – komentář od samotného Litviněnka a jeho manželky Mariny, vyjádření od Borise Berezovského, prohlášení od agentů, kteří se učastnili procesu s Litviněnkem v Moskvě, rozhovory s Annou Politkovskou. A hlavní podezřelý Andrej Lugovoj Nekrasovi slušně nabídl šálek čaje (čaj s poloniem naservíroval Litviněnkovi v Londýně). Všechno je to hezky doloženo záznamy z TV, ze soudních líčení, z prvních let Putinovy prezidentury. Litviněnko ve svém líčení přesně popisuje likvidaci prvních zárodků demokracie a následný vzestup policejního státu pod záminkou války s Čečnou.
Litviněnko v průběhu své kariéry ,a později v londýnském azylu, vznesl mnoho obvinění namířených zejména vůči těm největším rybám v rybníku. V průběhu své služby v FSB objevil hned několik napojení špiček ruské tajné služby na mafii, a díky Borisi Berezovskému se mu podařilo sjednat si schůzku s vedením FSB. Samozřejmě jeho memorandum neudělalo na pány ve kvádrech šitých na míru a lakovkách žádný dojem. Nejspíš mu vřele potřásli rukou a pak ho vypoklonkovali z místnosti s tím, že se do věci určitě vloží. Samozřejmě žádné vyšetřování se nekonalo. Litviněnko si uvědomil, že v jeho bezprostřední blízkosti není vůbec nikdo, kromě pár oddaných, ale ne příliš významných kolegů z FSB, kdo by ho poslouchal. V takovém případě se lze samozřejmě obrátit na tisk, případně sám něco napsat; ale právě tady začínají všechny Litviněnkovy problémy. Je fakt, že vynášet pro tisk informace ze Státní bezpečnosti je něco jako když lékař veřejně vykládá o diagnóze svého pacienta. Nehledě na to, že důstojnící FSB před nástupem do služby podepisují mlčenlivost.
První obvinění v přítomnosti novináře pro agenturu Interfax bylo vzenesno 17. listopadu 1998 ještě v době, kdy byl hlavou FSB Vladimir Putin. Litviněnko a další 4 důstojnící obvinili majora-generála Chocholkova a jeho náměstka kapitána Kamišnikova z objednávky vraždy Borise Berezovského (ten po svém úprku do Anglie Litviněnka v jeho revolte proti státu podporoval). Jejích výpověď byla později potvrzena dalšími důstojníky. 23. května 2007 Sergej Dorenko, bávalý moderátor ruské TV, část materiálů zveřejnil v britském tisku. Litviněnko byl následně vyšetřován,vězněn a pak vyhozen z FSB. 1. listopadu 2000 na letišti v Heathrow požádal o politický azyl. Následovalo množství obvinění teď už vůči samotné vládě. Pokud si třeba vybavujete v TV hodně probíranou vraždu armenského předsedu vlády Vazgena Sargsyana v roce 1999, i v tomhle měla podle Litviněnka prsty ruská státní exekutiva. Snad nejzávažnější obvinění vznesl ve své knize „Gang z Lubjanky“, která byla stáhnuta z oběhu ještě před tím, než se vůbec dostala na ruský trh. Z bombardování obytných domů v Moskvě, při kterém zemřelo více než 300 lidí a bylo připsáno čečenským teroristům, Litviněnko opět obvinil vládu. Incident prý byl zinscenován jako zámínka k válce s Čečnou. Podobný scénař se týkal i obléhání moskevského národního divadla v roce 2002, který si z večerních zpráv ještě určitě dobře pamatujete. Materiály pal zpracovávala Anna Politkovská, která, jak víte, je dnes taky již po smrti... Litviněnko zemřel na otravu rádioaktivním poloniem-210, které mu do čaje namíchala návštěva z Moskvy. Krátko před smrtí konvertoval na islám a na smrtelné posteli pak napsal vyhlášení, ve kterém za původce veškerého zla označil Putina. Putin pak do médií na oplatku vyhlásil, že „pan Litviněnko rozhodně není žádným Lazarem...“.
Nekrasovovi se podařilo dostat se snad úplně všude, mezi všechny persony, které v případu sehrály roli, do všech možných archivů, k mnoha významným komentátorům současného politického dění, k nepřístupnému obrazovému materiálu z války v Čečně, do nemocničního pokoje k Litviněnkovi těsně před smrtí, na jeho pohřeb. Celý dokument pojal jako záznam vlastního vyšetřování od prvních problematických týdnů, kdy v Londýně na vlastní pěst přes různé kontakty sháněl Litviněnkovu adresu, přes rozhovory s klíčovými figurami FSB až po muslimský obřad u pohřbu. Dokument byl podle zásluhy taky oceněn v Cannes a třeba na festivalu Jeden svět 2008 v kategorii „Máte právo vědět“. Víceméně za jediný ne moc zdařilý moment považuji výběr hudby, která je na takové téma trochu moc pop a pak zbytečně patetizuje momenty, které radši měli zůstat beze slov a v tichu.
Nekrasovův film rozhodně musíte vidět. Jedná se o ten typ politického dokumentu, který vás místo spousty nudných dat a archivních záznamů provede světem, který vypadá zvenku velice nenápadně, téměř uhlazeně, a zevnitř je prohnilý až na kost. Svět, ve kterém dopoledne potkáte člověka se ženou a dítětem na nákupu v obchodním centru a odpoledne může ležet na kapačkách ve špitálu pro otravu poloniem. Člověka nejvíce zamrazí, že lidi, kteří se snaží narušit informační vákuum a usvědčovat zločince ze zločinů, nejsou jiní, než my ostatní. Mají své rodiny, své domy, svá auta, své domací mazlíčky, své oblíbené noviny a televizní pořady, svou představu o šťastném a spokojeném životě. Musíte mi tenhle sentimentální závěr odpustit, protože opravdu nevím, jak jinak bych mohla přiblížit ten pocit lítosti, který mně u závěrečných titulků zcela přemoh. Běžte na to a uvidíte...
rena androvičová
(ta polovina bodu je za hudbu, která mně fakt přišla - s výjimkou ruské národní – tak trochu mimo...)