Katyň

Druhá světová válka je jedním z nejoblíbenějších filmařských témat. Je ovšem propastný rozdíl v tom, jak se na ni dívají režiséři zámořští a evropští. A mezi režiséry evropskými ještě více vynikají tvůrci středoevropští. T o dokazuje i Andrzej Wajda, slavný polský režisér, který ve svém nejnovějším filmu popisuje masakr, během něhož zemřel i jeho vlastní otec.

Pokud nejste v dějepise zrovna zběhlí, asi vám jméno Katyň moc neřekne. Přitom jde o jednu z nejkontroverznějších událostí celé Druhé světové války. Polsko, které vlastně neexistovalo, protože bylo rozděleno na německou a sovětskou okupaci, masakr v katyňském lese pociťovalo jako celonárodní katastrofu. V roce 1940 zde sovětská tajná policie zlikvidovala 22 500 polských vojáků a civilistů – především zástupce z řad vyšších důstojníků a inteligence. Hromadné hroby vojáků postřílených do lebky odhalili v roce 1941 Němci, kteří tudy táhli na Moskvu. V jejich polské okupační zóně tedy začala krutá protisovětská propaganda. Když ovšem Hitlerovy přívržence sověti odrazili a postupně ve vítězném tažení obsadili celé Polsko, média historii přepsaly – za masakr v Katyni byli zodpovědní Němci a vraždění zde proběhlo roku 1943. Propaganda střídala propagandu, západní mocnosti mlčely a Moskva diktovala  pravdy“. Rusko se odhodlalo mluvit až roku 1990, kdy přiznalo, že za tímto bezcitným vražděním opravdu stál Stalinův příkaz.

 

Wajda si tedy nevybral zrovna lehké téma, neboť Katyň v době polské přináležitosti k sovětskému bloku znamenala veřejné tajemství. Lidé, kteří hlásali, že jejich příslušníci zde zemřeli roku 1940, byli označeni za vlastizrádce. Kdo chtěl poklidně žít, musel se smířit se sovětským výkladem moderních dějin.

Film mapuje velmi rozsáhlý časový úsek – od počátku okupace až k prvním rokům poválečného Polska. Snad proto je děj velmi roztříštěný a kaleidoskopický. V první polovině to dokonce působí tak, že režisér na plátno převádí pouze sled klíčových scén. V centru děje stojí ženy, které jsou politickou situací nuceny nečinně přihlížet a čekat, zda se jejich synové, bratři, manželé vymaní ze sovětského zajetí. Sledujeme jejich zklamání, apatii i neutuchající naději. Některé z nich se utápí v smutku, jiné se pokoušejí žít dál, ale všechny jsou již navždy poznamenány neskutečnou ztrátou a snad ještě větší křivdou.

Snad proto se snímek temně, smutně a líně táhne od scény ke scéně. Mozaika je čím dál tím víc komplikovaná a východisko nikde. Jenže pak přijde závěrečných dvacet minut, které se retrospektivně vrací k samotnému masakru. A právě tady vás to zasáhne. Do tohoto momentu jste i vy válku vnímali pouze jako všechny zobrazované ženy – pasivně z křesla v obýváku (kině). Wajda vás z něho ovšem umně vytrhne a přenese nad masové hroby a vlastně vás do nich položí společně se všemi těmi muži, na které doma čekali. Zahrne vás hlína, stříbrné plátno zčerná a slyšíte jen zádušní píseň v polštině...

Nestává se zas tak často, že by novináři po projekci v kině vysedávali. Většinou si hned s prvními titulky sbalí svých pět švestek a rozutečou se bůhvíkam. Katyň ale všechny usadila. Nejde o to, že herci byli přesvědčiví, ani o to, že hudba perfektně doplňovala všechny záběry kamery. Ani nejde o to, že bychom jako Češi tiše záviděli našim severním sousedům schopné filmaře. Jde o ten mráz v zádech, kdy si říkáte, že tohle se snad nemohlo stát a přitom víte, že se to doopravdy stalo. O historii, na kterou by někteří nejraději zapomněli, zatímco jiní ji chtějí připomínat, abychom nezapomněli čeho všeho jsme schopni. Wajda tak činí bez poučování a kárání. A právě v této civilnosti a syrovosti je celá síla jeho Katyně.


Jana Masaříková