Žatecké nádraží je ponořeno do ospalé atmosféry jednoho horkého letního dne. Mouchy se rochní v několika loužičkách piva na stolech místní „nádražky“, kde se místní hospodský Kaštan (Vlasta Dušek) pilně snaží doplňovat pivo před svými štamgasty. Vlaky jezdí sem a tam, genius loci celého prostředí visí kdesi ve vzduchu a lidé spjatí s tímhle nádražím prožívají své upocené, někdy absurdní, ale vždy naprosto obyčejné životy.
Ať už je to přednosta stanice Antonín Jánský (Jaroslav Dušek), „otec“ všech svých podřízených, jeho druhá ruka Petr Dvořák (Jura Vymětal), osoba, jenž má na všechno svou odpověď, či místní záletník Aleš Podzimek (Igor Chmela), všichni ti jsou ukolébáni vlastními životy, životy, které chtějí prožít naplno, ale někdy se jim to příliš nedaří.
Snímek Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí, režisérů Pavla Göbla a Romana Švejdy vychází z divadelní předlohy René Levinského, jenž ji napsal pod pseudonymem Samuel Königgratz pro jeho domovský a velmi populární soubor "Nejhodnější medvídci". Osobně bohužel nemohu posoudit, nakolik je film věrný své předloze, či co se tvůrcům na půdorysu filmu podařilo lépe rozvést a naopak. V základech filmu je ale velice zjevný divadelní původ, který tvůrcům v mnohém házel obrovské klacky (neřkuli klády) pod nohy. V jádru celého příběhu je prostý život člověka, lidí, kteří žijí v divácky velice atraktivním prostředí nádraží, jenž v leckterém z nás vyvolává nostalgické vzpomínky na dětství, nedělní odpoledne s modelovou železnicí. Příběh, který nám ale oba tvůrci předkládají by se mohl vlastně odehrát naprosto kdekoli, nádraží zde vyplňuje jen funkci atraktivní kulisy a dojem genia loci, o kterém se na několika místech ve filmu mluví, vůbec nepřichází.
Civilní charakter filmu, který je podle režiséra Pavla Göbla dokonalý ve své trojjedinosti - totiž v tom faktu, že nemá žádný příběh, žádnou hlavní postavu a že se v něm vlastně ani nic neděje, se snaží odkazovat k české nové vlně šedesátých let dvacátého století, k Ostře sledovaným vlakům, či ještě konkrétnějí spíše k tvůrcům typu Ivana Passera a k jeho Intimnímu osvětlení, které má s Plácačkou také společnou volbu neherců v obsazení, zacílení na běžného člověka bez ostnu satirické ironie (pokud je přítomna, tak spíše v kombinaci s lehkým úsměvem ). Říkám záměrně, že se tvůrci snaží, protože jako celek, který by měl v divákovi vyvolat bezprostřední závan reality, opravdové všednosti, ve které máme šanci se najít, Plácačka vůbec nefunguje. Možná je na vině právě snaha důtojně převzít atmosféru a poetiku divadelní hry, kterážto tvůrce zaslepila a zakryla jim fakt, že film je trochu jiné médium a potřebuje odlišné způsoby vyprávění.
Podstatná část scén je tak inscenována stylem jednotlivých divadelních výstupů, kdy jedna z postav přijde „na scénu“ , sdělí něco druhé, ta odpoví, chvíli debatují, pak se rozloučí a oba odejdou. Kamera v těchto chvílích vůbec nepracuje na základě přirozených pravidel střihu, kdy nám ukazuje i reakce naslouchajícího, různé detaily, jež mohou mít pro promluvu zásadní význam, ale trpně strvává na tváří mluvčího, jako by se „bála“, že nám něco podstatného unikne. Bohužel ale nemá ani co uniknout, neboť postavy často jen bezvýznamně a naprosto nelogicky tlachají. Dialogy ve mě průběžně vyvolávaly zlost, úžas, nechápavý smích, často i díky amatérskému hereckému ztvárnění. Mnoho scén vede odnikud nikam, nemají skoro žádný smysl, ani v rámci budování atmosféry bezčasí jednoho českého nádraží.
Herci jsou také jeden z problémů tohoto filmu. Idea kombinace neherců a méně známých herců pro podtržení autentičnosti a přirozenosti filmu je jistě správná, už jen v souvislosti se zmíněnou Novou vlnou. Taková kombinace ale musí být naprosto pečlivá, dotažená a organická, což není příliš případ Plácačky. Tam kde by se scénář mohl opřít o herecké výkony, bohužel naráží na herecký ansámbl, z něhož logicky vyčnívá Jaroslav Dušek se svým již tradičním hereckým výrazem. Nevím zda to byl záměr, ale k nehercům jsou zde přizváni herci bez jakékoli zkušenosti s filmem (to by zase tolik nevadilo), což je na nich neuvěřitelně vidět. Oba režiséři navíc natáčeli záběrovou technikou – tj. že postava mluví s někým mimo záběr, ale při natáčení onen oponent přítomný není. Herci jsou tak nejistí, neví jak odstupňovat svou emoci, prostě tápají a to se pak musí zákonitě odrazit v jeijch výrazu.
Jako velikou chybu, zvláště pro orientaci diváka, považuji obsazení dvou typově naprosto stejných hereček Milady Jašové a Lucie Nádeníkové do rolí manželek. Zmatek, který toto vyvolává je docela značný, a v příběhu, který si hraje se vztahy typu, kdo s kým a kdy, je to docela podstatné.
Na rovině scénáře navíc postavy postrádají soudržnost. Metafyzické promluvy výpravčího Karla Altrichtera (Jan Turner) byly nejpíš na divadle poměrně vtipné, ale v reálném prostředí výhybek, slepých kolejí a bodrých posunovačů najednou působí jako z jiného světa. Bohužel ne vtipně. Citovost a citové prožívání postav je také podivně vychýlené. V jedné scéně se stane poměrně tragická událost, která by měla všechny silně zasáhnout. Postavy ji ale po chvíli přejdou, poručí si další pivo a v mžiku se baví o naprostých banalitách. Pokud byl autorský záměr ukázat citovou vyprahlost hrdinů, tak se to povedlo, bohužel mám ale pocit, že je pravda spíše na druhé straně.
Dost mě mrzí, že tady dštím síru nad filmem jako je Plácačka, protože v jejím pozadí je cítit velká touha všech zůčastněných natočit originální, zábavný a trochu přesahový film. Už jen kamerová kompozice je na některých místech velmi pěkná, její odlehčení v podobě kamerových jeřábů, či krátkých výjevů z ospalého nádraží. Bohužel vše nedrží pohromadě tak, jak by mělo. Debut režiséra Pavla Göbla není ani v nejmenším dokonalý, sice může leckde pobavit, ale celkově ve vás zanechá hořkou pachuť nenaplněných možností. Pavel Göbel ví, co chce říci, ale zatím neví jak. Snad se to do svého příštího filmu (jestli nějaký natočí) dozví.
Odkaz na IMDB
Oficiální web
Hodnocení: 4/10
Petr Hamšík
