Já, legenda
Osamocená postava bloudí po New Yorku. Po boku jí kráčí pouze věrný psí přítel. Lidstvo je pryč. Pod vlivem údajného léku na rakovinu zmutovalo v krvelačné vraždící bestie, které se bojí světla. Přes den je tedy velkoměsto panstvím jediného člověka, v noci se stává dominiem krvežíznivých monster.
Záběry opuštěného, zchátralého New Yorku připomínají svou velikostí a monumentálností vykopávky v antickém Římě. Je to působivé. Dojem autentičnosti ve mně trochu narušoval pouze intenzivně bzučící hmyz, jako kdybychom nesledovali opuštěné město, ale hustou džungli. Kdoví jak by to bylo ve skutečnosti, v mých představách je opuštěný New York spíš tiché místo a ne životem bující prales. Ale budiž. Jestli v něčem tvůrci filmu odvedli skvělou práci, je to výprava a vlastně atmosféra místa jako takového.
Co už atmosféře tolik nesvědčí, jsou digitální zvířata, a digitální příšery. Tvůrci nám servírují digitální lvi, jeleny a srnky, a ti skáčou jako hopíky, město může působit sebevěrohodněji, ale vyhází to vniveč. Asi jako kdybyste na ulici potkali pana Úžasňáka. Taky by se vám příliš neslučoval s okolním prostředím. Drtivější dopad to má ne neskrývaně hororový tón filmu. Když jsem poprvé zahlédl mutanty, na zlomek vteřiny, těla v záblesku světla otočená zády ke kameře…rozhodně se mi naježili chloupky na zátylku! Když o chvíli později Willa Smithe pronásledují nerealističtí oškliváci, lezou po stěnách a já nevím co, atmosféra je ta tam. Rád bych tu vzpomněl nedávnou 30 dní dlouhou noc, tedy snímek, kde byla podobná monstra, ale o dost děsivější. Snad proto, že se tvůrci tak nespoléhali na CGI, ale pokusili se nám představit jednotlivá monstra jako skutečné charaktery. I kdyby toto ale nebyl cíl tvůrců filmu „Já legenda“, větší umírněnost v digitálních efektech by filmu rozhodně pomohla. Nezřídka jsem se přistihl při smíchu.
Od povrchu se dostáváme víc do hloubky a musím tu napsat, že děj „Já, legenda“ je stejně důvěryhodný jako ona triková zvěř z předchozího odstavce. Smith, coby výjimečně imunní člověk vyvíjí látku, která by zrůdy vyléčila. Je to tedy tak trochu genius. A taky je proklatě fešný a cool. Alespoň já jsem se toho dojmu nemohl při pohledu na Willa Smithe zbavit, a věřte, působilo to dost rušivě. Ale to je věc mých předsudků (Wille, vrať se ke komediím) a neochoty uvěřit v takovou náhodu: imunita-genialita-fešnost!
Hlavní problém filmu „Já, legenda“ tkví v tom, že se jedná o obyčejné béčko. To by problém být nemusel, kdyby se na filmu nepodepsala ta hromada peněz, které tvůrci měli. Ona se totiž podepsala negativně! Považte – špatné, velmi drahé triky; hromada otřepaných klišé (př. člověk a jeho nejlepší přítel pes – taky jste hned na začátku věděli, jak toto přátelství dopadne?) a hvězda v hlavní roli, která není zas až tak dobrým hercem jak si o sobě myslí. Představte si (a dovolím si malé časové anachronismy) – nízký rozpočet, režie John Carpenter v době kdy natočil Věc, hlavní role Donald Sutherland z doby Invaze zlodějů těl! To by byl film! Na scénáři by se nic měnit nemuselo, a ještě by se ušetřilo.
Ondřej Lipenský