Horem pádem

Achich ouvej! Čeští filmaři se zřejmě i nadále budou pachtit za vysněným ideálem kritického, naši současnost demaskujícího filmového díla po vzoru pánů Formana či Papouška. A bojím se, že se jim to ještě dlouho nepodaří... Jestli se to tedy vůbec podařit má!

Prostě to nevyšlo, pičo! chtělo se mi jadrně ucedit na promrzlém prostranství před smíchovským multikinem poté, co jsme odtud zbaběle prchli, aniž bychom se pokusili v jeho spletitých chodbách nepozorovaně vklouznout na další film a alespoň částečně si tak vynahradit nehoráznou výši vstupného. To se přeci nedělá, kárali jsme se navzájem. Pod nohou tichounce chrupnul kelímek s usměvavým kolonelem. Snědý mladík opodál odhodil do kolejí nedopalek. Že se na peróně nekouří? No dyk nekouřim, vole!! Tramvajový vůz nás přivítal měkkým zápachem zvratek, jak zřejmě líný řidič ráno opomenul po nemírných flamendrech z předchozí noci uklidit. Tváře skupinky cestujících se netečně kaboněly. Konečně jsme jeli domů.

Nový Hřebejkův film Horem pádem se také podobá takové neuspěchané jízdě tramvají. Ale během jejích krátkých zastávek se stejně nestačíte s nikým seznámit, natož se od něj nechat pozvat na chlebíček a sklenku piva a přitom mu pořádně proluftovat šatník a vytáhnout pár scvrklých kostlivců (jako se tomu dálo v Pelíškách či novějším Pupendu). O tom, že by snad tato prapodivná linka vedla až k vám domů (jako v Musíme si pomáhat), sáhla do svědomí vám samotným a nahmatala v zaprášeném peřiňáku vaše vlastní tutlané poklesky, ani nemluvím. Je to ohromná škoda, ale Horem pádem mě nenechalo, než během té jízdy zvědavě nakouknout do několika přízemních domácností a pootevřeným okénkem snad zaslechnout zlomek z jejich soukromých příběhů.

Je mi líto že tahle tramvaj, formálně bezchybně vybavená, a s řidičem, jenž umí bravurně vybírat ostrá zákoutí lidské duše i žižkovských uliček, jede až tak plynule a hladce. Kdyby sem tam trochu prudčeji přibrzdila, nervózně zadrnčela na nepozorného chodce a zastavila se i mimo vytčené stanice, třeba na otravném semaforu, bylo by to zábavnější. Ne ve smyslu většího množství zapamatovatelných hlášek, či vícera roztomilých hereckých etud, nýbrž ve smyslu neotřelosti a neokoukanosti toho o čem a proč vyprávím. Lehce se může stát, že až vystoupíte, nebudete si pamatovat víc než těch pár komických výjevů, a na to bacha! Pod tou dokonalou fasádou hřebejkovsko-jarchovských domů, bravurně odpozorovaným chováním jejich nájemníků a barvotiskovou výlohou cestovní kanceláře nabádající k návštěvě australských přímořských letovisek (kde se všichni můžeme inspirovat, jak řešit naše komunismem předvařené středoevropské problémy), zkrátka pod nánosem léty praxe vypěstovaného inscenačního umu, náhle ztrácí se myšlenka. Pravda, ne tak proklatě jako v Jedna ruka netleská, nicméně...

Idealismus. Bláhová víra, že se většina návštěvníků kina nad sebou po skončení filmu zamyslí. To je pro mě jediná možnost, jak obhájit proklamativnost a didaktičnost, dva postupy, docela s úspěchem upostraňované v předchozích snímcích, ale tady jaksi utržené ze řetězu a zcela ovládající prostor tohoto charakterového kaleidoskopu. Hřebejkova, vpravdě již tradiční, ústřední postava (či lépe postavy), tragická ve své komičnosti a naopak, ustoupila úplnému defilé figurek daleko jednoznačnějších. Snad o chloupek autentičtějších, rozuměj současnějších, tím však zároveň jaksi neživotnějších, podobných skutečně jen kolemjdoucím na ulici. Ohlédneme se za nimi, když zakopnou nebo nečekaně vykřiknou, ale jinak nám splývají ve více méně anonymní masu. Chyba je zřejmě už ve scénáři. Upřímný, ale naivní pokus o všeobejmutí naší reality, dovolil přebujení mravokárných principů. Principů bezpochyby chvályhodných, leč zároveň obdobně naivních a dnes už, bohužel, významově vyprázdněných. Nekňubové z letargie probuzeni nebudou a „kňubové“ (bojím se, že je jich stále menšina) takto polopatické probouzení snad už, doufejme, nepotřebují.

Takřka symbolickým vyjádřením principiálního sebepopření filmu Horem pádem je pro mne postavička připrcatělého, plešatého svalovce, který v závěrečné hospodské scéně skanduje po boku nácků Macháčka s Duškem. Skutečný hooligan si zde střihnul hooligana filmového a dostal za to dobré pětikilčo. Nu, proč ne? Jen mu přejme, že si ho může přisypat do kasičky k tomu co si každý den, navlečen v „bomberu“ a sparťanské šále, vydělá v metru na Hradčanské prodávaje tu buráky v jogurtu. Jsme přeci všichni humanisti, ne?

Horem pádem (ČR, 2004)

režie: Jan Hřebejk

scénář: Petr Jarchovský

kamera: Jan Malíř

hudba: Aleš Březina

hrají: Petr Forman, Jiří Macháček, Emília Vašáryová, Jan Tříska, Ingrid Timková, Kristýna Liška-Boková, Jaroslav Dušek aj.

Jan Hlubek