Hitman
{etRating 3}
Jak si stojí filmová akce na konci roku 2007? Inu, zažívá své vrcholy i propady, stejně jako naprosto neuvěřitelné úlety. Bournovo ultimátum, Sejmy je všechny a teď Hitman. Film Xaviera Gense je adaptací hry od firmy Eidos a je na něm znát, že se zuby nehty, holá hlava, dere do první cenové skupiny.
Trilogii o Jasonu Bournovi, resp. její druhé dva díly v Greengrassově režii, bych si dovolil označit za takový drobný modelový příklad toho, jak si přeji, aby nadále akční film hollywoodské (čtěte zaručeně řemeslně kvalitně odvedené) produkce vypadal: Drsný, nesmlouvavý, autentický, špinavý hrdinovou fyzickou dřinou a hmatatelností zabíjení. Film, který už není jen o příběhu, ale o bezprostředním tělesném afektu. Technologie smrti, zabití jako matematicky propočtená tělesná operace. Úsporný a maximálně efektivní pohyb hrdiny v moderním informačním proudu stejně jako v anonymitě velkoměstského davu.
Hitman vychází z premisy hodně blízké ludlumovským adaptacím - opět tu máme špičkového zabijáka, školeného v efektivitě zabíjení a potlačení vlastní identity. Nemá jméno - sice jej nezapomněl jako Jason, ale charakterizuje jej jenom číslo a čárový kód vytetovaný na zátylku. Agent 47 se při atentátu na ruského prezidenta zaplete do vysoké politické hry a svými zaměstnavateli je nečekaně hozen přes palubu. V patách je mu ruská policie, Interpol a dokonce vlastní organizace. A chybět nesmí ani krásná dívka, takto chic ruská šlapka, která mu pomůže jeho okoralou zabijáckou slupku prolomit... I jeho příběh tedy není až tak podstatný - jak vidno z toho, do jaké míry „čpí originalitou“. A i tady by se tedy oko a potažmo mysl diváka měla tedy ubírat čistě cestou zvukové a obrazové atrakce, čistého afektu a zažívání „jízdy na horské dráze“.
Potíž je ale v tom, že místo adrenalinové palby dostáváte v Gensově balení do sebe zahleděnou, manýristickou a velmi VELMI nerealistickou (což by mohlo znít až paradoxně v této žánrové souvislosti, ale nepředbíhejme) záležitostí. Hitmanovi lidově řečeno „chybí gule“. Hlavní hrdina (v podání hololebého, jako pravítko vyšponovaného a drsně šeptajícího Timothyho Olyphanta) kosí padouchy i pohůnky padouchů jako na běžícím pásu, kroutí se v efektních baletních choreografiích (John Woo promine...) a nikdy nezapomene se na to pošušňání značkově oháknout. V Hitmanovi jakoby vše bylo o kvalitě povrchu, vnějším lesku a bezchybné úhlednosti. Když hrdina pálí, pálí jedině z efektních pozic ve zlatém řezu nebo přímo geometrickém centru rámu. Záběrem se většinou pohybuje po horizontále nebo vertikále. Diagonála jakoby znamenala, že za okamžik někdo umře - opakovaně sledujeme, přesně jako ve „third person view“ střílečce, výhružně zachmuřeného hrdinu kráčet chodbou, v ornamentálně slušivém grifu tasit (souměrně vždy dvě) zbraně a ve zpomaleném záběru následně (pokud možno s otočkou a s přískokem) zkosit všech třicet poděsů v místnosti. Bez Bournem „zpopularizované“ reportážní kamery ani vidu ani slechu. Autenticita bitek natož obecná režijní „chaotičnost“ (pochopitelně coby výsledek minuciózního stylu) se nekonají. Chybí tu zkrátka jak „gule“, tak prostá a jednoduchá zašpiněnost.
Estetika filmu musela nutně vycházet z vizuální podoby hry od firmy Eidos, přesto by jí ale právě lehké ušmudlání neškodilo. Hladkost a geometrická účelnost pohybů možná sluší původní hře, ve filmu ale po chvíli nudí (okázale tryskající krev to nespraví). Přesně naprogramovaný zabíjecí stroj je totiž ve videohře vždycky do značné míry výsledkem našeho hráčského úsilí. Po zvládnutí základních herních pravidel jsme to vždycky vlastně my, kdo se učí v programátorem přednastavených situacích uspět. A kouzlo případné hrdinovi bezchybnosti v akci (nebo při řešení úkolů) spočívá právě v tom, že se o ni snažíme sami. My jsme jako hráči původci oné baletně ladné zabijákovy odysey a z toho plyne naše potěšení i coby „divák“ - sami si vlastně dotváříme svůj příběh a svým způsobem i jeho vizuální stránku. Ve filmu ale interaktivní prvek chybí, hrdinova precizní motoricita už nezáleží na našem snažení a jeho choreografie se tak velmi rychle okoukají.
Brzy po začátku mi začalo být jasné, že držet palce je tu zhola zbytečné. Našemu „super hero“ se skutečně všechny kulky vyhnou a selžou i dobře broušené šavle partičky stejně proškolených „hitmanů“. A jako smutná třešnička na tomhle ne moc povdeném dortíku jsem se ještě nemohl zbavit pocitu, že hudba Geoffa Zanelliho je jako přes kopírák vyjetá podle Powellovy hudby k neustále připomínané bournovské trilogii. Možná i proto mě to bezděčné srovnávání pořád napadalo. To je ale snad i trochu nespravedlivé. Protože si pochopitelně nemůžu dovolit tvrdit, že tvůrci Hitmana měli ambice dalšího Bourna natáčet; jde mi tu spíše o pocit, s nímž jsem do kina přišel já osobně a o následné zklamání, které mi film uštědřil svou žánrovou regresivností a neochotou dělat věci „nově“ (ovšem, co je to nově?). Možná jsem jenom čekal něco jiného a jsem proto zklamaný spíše kvůli svojí neochotě přijmout jiný pohled na věc. To klidně nechám otevřené. Tempo i vizuální stránka filmu jsou totiž jinak docela slušné a i ten „obšlehnutý“ soundtrack velice slušně šlape. Zkrátka všechno tak na půl plynu, respektive čistý průměr.
A na závěr musím upozornit, že si na své určitě přijdou fanoušci nejmenovaných ostrovních a vězeňských seriálů budou určitě potěšení obsazením jistých známých tváří do vedlejších rolí (které při lehké hře na asociace vytváří docela vtipné ne-souvislosti s těmi rolemi, které oba pány proslavily na televizní obrazovce...). Jo a taky ta holka je vážně kus.
Hodnocení: 6/ 10
Jan Hlubek