Hanebný pancharti

Na Tarantinův –  dle jeho vlastních slov – vysněný projekt se čekalo opravdu dlouho. Sám tvrdí, že jeho základní kostru měl napsanou v šuplíku ještě před Pulp Fiction: Historkami z podsvětí.

Podoba, v níž projekt nakonec přisupěl na plátna, je těžkotonážní porcí „film-gore“ zábavy a typicky tarantinovské režijní optiky. Dalo se to sice čekat, přesto jsem byl skeptik a obával se dalšího Grindhouse. Chyba lávky. Ono je v ní totiž i něco navíc. Jako by autor tak trochu dospěl.

Pancharti jsou naprosto hustí, nepřemožitelní, drsní a krvežízniví „Židáci“, kterým jde o jediné – o náckovské skalpy (Aldo Raine hlásil už v traileru: „Each and every man under my command owes me one hundred Nazi scalps... and I want my scalps!“) . Stejně suverénně a drze, jako tajné komando „náckobijců“ v okupované Francii, na nás vyrukuje i samotný film. Podobně jako v předchozích Tarantinových filmech, i v Hanebných panchartech se hraje na krev, zabíjačku, brutálek v mezích současné hollywoodsky přijatelné (ne)korektnosti a makabrózní touhy po co nejsilnějších tělesných šocích. Tarantino vždy natáčel primárně pro znuděné mládežnické publikum, které už na videu vidělo – podobně jako on – i ty největší zhůvěřilosti a nic je nepřekvapí. Jediný způsob, jak se ještě nechat filmem uhranout či naopak vyvézt z rovnováhy je: podobně znuděně a s cynickým úšklebkem prováděné násilí. Zástupy gangsterů, nájemných zabijáků, zlodějů (kteří zabíjejí spíše z nutnosti), či zombie-vojáků se táhnou za výchozí tezí Quentina Tarantina jako (krvavě) červená nit. Pojďme dělat filmy ne tak, že budeme vymýšlet nové – ostatně, všechno už tu v nějaké podobě bylo -, nýbrž tak, že si je poskládáme z toho, co nás bavilo a baví, přidejme trochu vlastních, chytře pointovaných dialogů, osvědčený hudební doprovod, zkomplikujme vyprávěcí chronologii i filmovou řeč množstvím převzatých modelů od autorů, kteří nás bavili či baví… a je hotovo. Ne nadarmo se o syntetizující filmové postmoderně začíná mluvit ve velkém právě s příchodem Q. Tarantina. Ústřední atrakcí u něj nebyla inovace sama, nýbrž (pravda, značně invenčně) syntetizující nakládání s dřívějšími inovacemi jiných. Nejen přehlídka podsvětní brutality, ale především přehlídka toho, jak se na ni dá koukat skrze stylovou optiku filmové historie.

Hanebný pancharty jsem si tolik užil proto, že mi v nich Tarantino vlastně poprvé neukázal jen sled výjevů (pospojovaný buď sérií nešťastně náhodných setkání a la Pulp Fiction, anebo již jen vůlí autora a la Grindhouse), ale skutečný, dramatický příběh.

Jsou zde samozřejmě všechny atributy jeho postmoderního díla – estetizace toho, za co by se naše civilizace měla spíše stydět, jako „cinefilní“ procházka dějinami filmu. Nejsilněji se tu ozývá Pabst, francouzská protektorátní kinematografie, Hitchcock a hollywoodský válečný film šedesátých let (v čele s Tuctem špinavců). Autor však konečně dokázal odvrhnout jak čirou samoúčelnost (pro odkazy a variace bezhlavě vršící Grindhouse mě jiné pojmenování nenapadá), tak neschopnost oprostit se od přemíry nápadů (které na sebe – a za sebe – tak ubíjejícím způsobem vršil Kill Bill). U jeho filmů jsem se o hrdiny nikdy nebál, protože mi bylo buď úplně jedno, jestli a kdo z nich přežije a kdo zhyne nějakou bídnou smrtí. Dokonce jsem se na co nejbizarnější a nejkomičtější konce Tarantinových postav vždycky těšil. Hanební pancharti sice po nějaké půl hodině také ukáží, že si s životaschopností svých hrdinů příliš hlavu nelámou. Nicméně, než se tak (v mnoha případech nečekaně) stane, dokáže ve vás režisér vzbudit skutečné sympatie k nim a nejednou se přistihnete, že je vám vlastně některých figur vážně líto.

Nejdůležitější je tu ovšem samotný příběh. Vyprávění se line ve dvou z počátku oddělených rovinách, které se postupně slévají do jednoho „výbušného“ finále v jednom pařížském kině. A tento příběh dokáže skutečně strhnout. Za sebe říkám, že skutečně poprvé v Tarantinově tvorbě mě bavila nejen forma, ale i příběh.

Proč je pro mě  poslední Tarantinův počin tak zlomový (a s trochou opatrnosti říkám, že skoro zlomovější, než Pulp Fiction)? Je to proto, že při vší serióznosti, s níž přistupuje k jedné linii svého vyprávění, neslevuje jinak režisér ani o chlup ze svých postmoderních argumentů. Oné seriózně tragické rovině se zcela otevřeně vysmívá onou druhou, „panchartí“ rovinou. Výsledný tvar se mu však přitom nerozpadá jako třeba v Kill Bill, kdy ve vás snímek nevzbuzoval pocit skutečné touhy po pomstě (jako tomu dostál Truffaut v jednom z – možná ne úplně přiznaných – inspiračních zdrojů, filmu Nevěsta byla v černém). Krvavá pouť nevěsty měla pomstu za zničený život a zradu pouze jako výchozí motivaci – a ve výsledku pak jakákoli „zpomalení“, která souvisela s psychikou hlavních postav, v krvavé odysei pouze rušila. Pancharti mají v tomto ohledu hned dvojí náskok: jednak prakticky po celé dvě a půl hodiny nezpomalují, jednak, když už poněkud zvolní přísun vizuálních či dialogických perel a nečekaných zvratů, zahrnou diváka nefalšovaným napětím, při kterém skutečně tuhne krev žilách (úvodní dvacetiminutovka, „audience“ u Goebbelse v restauraci…).

Je až neuvěřitelné, jak tyto dechberoucím (a zcela netarantinovským) způsobem nezcizované  momenty, zapadají do celého sledu nepokrytě legračních (a naopak bujaře tarantinovských) násilných scén. A finální sekvence (mimochodem úchvatná ukázka režisérovi poučenosti Hitchcockovou tvorbou, najmě Mužem, který věděl příliš mnoho) je pak hned dvakrát mistrovská: na jednu stranu skutečně osudová, na stranu druhou nepokrytě přestřelená a záměrně dovedená ad absurdum. A opět není v duši filmového fanouška – jemuž jsou vždy Tarantinovy filmy určeny především – zmatek. Převládá čiré potěšení z nesmyslu, který nepřebíjí předchozí vážnost, naopak skrývá potenciál emoce, dříve u Tarantina naprosto nepředvídatelné – katarze.

Závěrečná poznámka pak musí patřit postavě, která se stane nejen zásadní  figurou tarantinovského světa obecně, ale možná i jednou z nejzásadnějších postav kinematografie posledních let – nacistický „židobijce“ Hans Landa v podání Christophera Waltze. Herecký koncert, skrze nějž Tarantino obě linie svého filmu sešívá, protože právě Landa má co do činění s křehkou hrdinkou jedné linie i drsňáckými hrdiny linie druhé. Způsob hereckého podání je fenomenální. Role, kterou však Tarantino této své figuře přisuzuje ve vyprávění je ovšem bez debaty geniální. Skrze potměšilá očka démona Landy jakoby se do příběhu díval i sám autor. Vždycky je o krok napřed, vždycky o něco dřív odtuší, o co se jedná. A reaguje buď nesmlouvavě krutě, anebo hurónským záchvatem smíchu. Podobně nevypočitatelně, jako celý Tarantinův způsob vyprávění.

Když jedna recenze hlásala, že „Tarantino přepsal dějiny Druhé světové války“,  měla vlastně pravdu. A autor to udělal maximálně zábavnou formou. Současně ale formou, která ve vší své stylové i vyprávěcí frivolnosti ukazuje, že Tarantino konečně dospěl a umí se nejen klukovsky bavit, ale i dospěle uvažovat. „I think this might just be my masterpiece.“.