Gejša
„Gejša nesmí nic chtít. Gejša nemůže nic cítit. Gejša je umělkyně z prchavého světa. Tančí…“ Gejša není prostitutka. Má své touhy. Svá tajná přání a sny. Nesmí se zamilovat, ale někdy je osud prostě silnější. A když se do toho navíc pustí američtí filmaři…
Filmový přepis literárního bestselleru Arthura Goldena je bezesporu dílem velice ambiciózním. V průběhu nějakých třiceti let sledujeme životní i citové zrání „legendární gejši“ Sayuri (Ziyi Zhang). Osud dívky, která se z pouhé hospodyně vypracuje od roztomilé Maiko (gejši-učednice) s tím nejžádanějším „mizuage“ (hádejte, co to asi může být) až na vrchol přízně bohatých japonských pánů-podnikatelů, potažmo nenávisti obletovaných, leč nezadržitelně odkvétajících kolegyň. Režisér Rob Marshall (který se režie zhostil poté, co z projektu vycouvali Spike Jonze i Steven Spielberg) se nesnaží nijak experimentovat. Téma snímku, nevyhnutelně tíhnoucího k melodramatu, podává způsobem v pravém slova smyslu klasickým.
Voice over komentář nás provází lineárně se odvíjejícím příběhem, v němž se podle osvědčeného vzorce Malých a Velkých dějin střídá rozměr psychologický s rozměrem epickým. Do hrdinčina soukromí se tak stále nevyhnutelněji „vlamuje“ doba (události Druhé světové války), která nečekaně mění jak společenské konvence tak i charaktery mnoha zúčastněných. Vypravěčským postupem může Gejša v mnohém připomínat Bertolucciho Posledního císaře nebo Keigeho fresku Sbohem, má konkubíno. Dohromady však nedosahuje kvalit ani jednoho z připomenutých snímků. V pěkném a úhledném defilé jednotlivých motivů a situací totiž chybí jakákoli „mezera“ (jako jí byla očistná vzájemná obžaloba obou přátel v Keigeho snímku). Něco, co by v našem vnímání rozechvělo pocit „ano, tohle by si nikdo na papíře nevymyslel. To se mohlo klidně stát.“ Film je zato plný „skvěle odpozorovaných okamžiků“ (jak zní jedna pěkná novinářská fráze). Drobností, které umí právě američtí filmaři tak spolehlivě rozehrávat a dosáhnout jimi jakési „životnosti na druhou“. Připomínám alespoň scénu, v níž se Sayuri pod vedením své zasvěcovatelky Mamehy (Michelle Yeoh) učí, jak „jediným pohledem přikovat muže na místě“. Nebo dramaticky vypjatou scénu hysterického záchvatu krásné, leč stejně tak zákeřně intrikářské Hatsumono (Li Gong).
Samozřejmostí je v Gejše vysoká řemeslná úroveň. Především sekvence Sayuriiných příprav před jejím prvním veřejným „vystoupením“ je téměř strhující propojením kamery Diona Beebeho s „východní“ hudbou Johna Williamse. Pudřenka v oblacích jemného prachu laská pokožku. Temná růž klouže po rozechvělých rtech… Ve střihu Pietra Scalii do sebe jednotlivé záběry přecházejí hladce a téměř „láskyplně“ se stejnou přirozeností s jakou za okamžik rytmus prudce rozevíraného vějíře usekává jednotlivé fáze krouživého pohybu kamery. Podobně jako ve svém starším snímku Chicago i v Gejše prokazuje Marshall velký cit pro krásu pohybujícího se lidského těla. V některých pasážích jakoby ho ani nezajímal příběh, který má vyprávět, a nechal se pouze unést záplavou prostých vizuálně fascinujících obrazů. V takových okamžicích (vedle výše zmíněné scény vlastně během každého hrdinčina tance) Gejša skutečně vládne neobyčejnou vnitřní silou a kouzlem. Nechává tak velmi snadno zapomenout faktu, že sledujeme červenou knihovnu. Když jsem se Sayuri došel (chce se napsat doplul) až na konec, byl jsem docela upřímně rád, že jsem se nemýlil a skutečně to červená knihovna byla…
Marshall umí navodit tu potřebnou atmosféru a vzbudit ty správné divácké pocity. Má to však jednu důležitou podmínku – musíte co nejrychleji překousnout, že herci ze zcela nepochopitelného důvodu uprostřed jedné scény přejdou z japonštiny do angličtiny (nejde o dabing, Japonci zkrátka mluví prapodivně žvatlavou angličtinou a nikdo to neřeší). Pro pár mých kamarádů to byl lapsus tak neuvěřitelný, že z kina málem odešli a do konce filmu se už ani nepokoušeli o nějaký divácký ponor. U filmu, který se celý odehrává v Japonsku, používají se v něm autentické výrazy pojmenovávající v životě gejši to a ono a navíc jediný Američan je v něm figurou přinejmenším nesympatickou, taková věc prostě zarazí.
Nakonec musím přiznat, že jsem si Gejšu v kině užil přibližně stejně jako podobně citově prefabrikované snímky typu Těžká váha nebo Million Dollar Baby . Nechal jsem se unést dokonalým obalem a úplně zapomněl, že pod filmovým sluncem není Marshallův film ničím až tak převratným. Pořád totiž jde o emoce více než „instantní“ (jak nám je američtí tvůrci umí bezchybně naservírovat téměř v jakémkoli prostředí a době) a povinné (filmový trhák se bez jejich správného dávkování zkrátka neobejde). Pokud ale v kině rádi vypínáte mozek a naopak žhavíte srdíčko, je Gejša tím pravým pro vás. A určitě si jí dejte s drahou polovičkou. Budete spokojení oba dva.
Odkaz na imdb: http://imdb.com/title/tt0397535/
Oficiální web: http://www.sonypictures.com/movies/memoirsofageisha/
Hodnocení: 7/ 10