Expendables: Postradatelní

Sly Stallone is not back! Ale snaží se alespoň listovat albem starých fotografií a pozval si partu kamarádů, aby vzpomínala s ním. Jeden z nejočekávanějších titulů roku v očích mnoha fanoušků filmových osmdesátých let je tu. A zároveň vyvstává otázka, jestli to má valný smysl?

Hollywoodská osmdesátá léta byla dobou, v níž scenáristická vynalézavost došla bodu mrazu, hrdinům bobtnaly svaly, které jakoby už postrádaly samotnou fyziologickou funkčnost a hrdinkám rostla na hlavě vyfoukaná pohoří natupírovaných kadeří, v nichž se úsilí mnoha generací bojovnic za ženskou rovnoprávnost  utápělo jako v cukrové vatě. A všichni to vlastně takhle milovali  - o to specifičtěji i v našich zeměpisných šířkách, kde také na ojetých VHSkách a s monotónním rychlodabingem frčely pecky jako Rambo (zejména římská II a III), Kobra, Temný anděl, Delta Force, Komando nebo Běžící muž. Pravda, nad tímhle inteligenčním marasmem, který přes nízkou úroveň vyprávěcí logiky a vysokou hladinu testosteronu a zakázaných podpůrných látek, vykazoval nebývalou míru divácké popularity, čněly snímky jako Predátor či Terminátor, jimž nebylo možné upřít estetické i jiné kvality. Sumasumárum ovšem byla osmdesátá léta jedním velikým kulturním omylem, narcistickým plodem osobní i celospolečenské sebedůvěry (notně nadhodnocené a v důsledku vedoucí k sebevražednému zaslepení trhů končícímu v dnešní ekonomické krizi...). Byla tak trochu uličkou hanby pro uměleckou invenci, v níž se snaha chtít snad filmem říct i něco jiného (propánajána!) než „unesli jste mi ženskou, tak tady máte do držky“ trestala... ranou přes tvůrčí držku. Poněkud příznačně právě na konci osmdesátých let Spielbergova ambiciozní Říše slunce totálně propadne a i tenhle mág se v dalším projektu pokorně vrátí na odzkoušenou horskou dráhu nevázaných „Indyho“ dobrodružství.

Všichni to holt chtěli, všichni to žrali a nikdo by se neměl vymlouvat, že tím kdy opovrhoval. Přiznejte se, kdo alespoň občas nesnil, jak na odříznutém ostrově, s jediným zásobníkem a v poklusu vystřílí vojenskou základnu kubánských rebelů a získá dívku svého srdce - pokud možno v blyštivých legínách, o dvě čísla větší halence a s pořádnými kruhy v uších. Jako nemalá část někdejší východní společnosti ostalgicky sní o věcech minulých, tak si valná část společnosti západní sní o vlastních optimistických „osmdesátkách“. Když dnes zajdete do H&M, najdete tam nemlich tu samou garderobu jako před pětadvaceti lety. A do kina přichází záhy po skvělém A-Teamu další „restart“ těchto hormony vyhnaných let. Přestože je to sláva již zašlá, přehlušená změnami společenskými i kulturními, pořád je – zdá se – po ní poptávka, na kterou tvůrci tolik slyší. Pro mě osobně A-Team fungoval jako bez uzardění přepálená zábava, v níž byl odkaz na původní seriál ze všeho nejvíc pouhou záminkou k bezstarostnému oddychu. Expendables nejsou žádnou přímou „reinkarnací“, pouze maně shlížejí k něčemu, co už je dávno pasé a svoje kouzlo to má právě jen coby exponát ve vitrínce mladických vzpomínek. A-Team měl smysl alespoň ve snaze vydělat peníze, přičemž mě coby příjemný bonus výborně pobavil. U Postradatelných se mi smysl vzniku najít nepodařilo. Další Slyovo gesto ve stylu „ještě jsem tady, koukejte!!“ je sice nepřehlédnutelné, neříkají ale nic navíc, než co by už nebylo řečeno v posledním Rockym nebo Rambovi (nutno zdůraznit: řečeno kvalitněji).

Skutečně a naprosto vážně – ten film není dobrý. Není dobrý ani jako fanouškovská záležitost pro ty, kdo chtějí vidět, jak dnes vypadají všichni ti hrdinové ze starých VHSek (i když, přiznávám, tělesná schránka Dolpha Lundgrena je hříčkou přírody). Film podle mě nefunguje dramaturgicky (sice se v něm pořád něco děje, současně máte ale pocit, že to trvá tři hodiny a snímek nikam nespěje), ani vizuálně (spousta detailů, příliš mnoho stínů a zbytečně rychlých střihů, takže si neužijete ani akci, ani bojové dovednosti zúčastněných). Mnoho recenzentů konstatovalo, že právě zvláštní stylová a vyprávěcí dvojlomnost nejvíc bije do očí: Na jedné straně snaha být cool a udělat stylově současný film s módně třaslavými pohyby kamery, rychlým střihem a chladnými barevnými filtry. A na straně druhé přehlídka drsných tváří ve stylu „takoví jsme byli“ a „pořád na to máme, i když nám ta mladá generace dýchá na záda“ (přesněji: už bychom se v našem věku bez ní neobešli, tak k ní zaujímáme blahosklonně otcovský tón a pokusíme se jí alespoň dát pár rad do budoucna...). Tudíž koukáte na pseudo-příběh jako přes kopírák sjetý ze „zlatých osmdesátých“, který má ovšem obal současného akčního blockbusteru. Expendables nejsou vystavění jako celistvý návrat ke stylu osmdesátých let (viz třeba Tarantinův a Rodriguezův Grindhouse, v němž to ovšem také celé dost skřípalo a otázka stylu je v tomto opusu daleko problematičtěji formulována). Spíše ohýbají fikční svět dnešních žánrových snímků (ovšem v natolik rozsáhlém spektru, že si berou trochu od Jasona Bournea i od Kurýra) optikou hrdiny, který jakoby vypadl z pětadvacet let starého bijáku a teď se kolem sebe trochu zmatěne rozhlíží. Také už jste někdy potkali naštvaného důchodce, kterak na tramvajové zastávce nadává, že tudy vždycky přeci jezdila osmička? Sebereflexivní mix se mu daří míchat ve chvílích skutečného listování ve starém albu (scéna v kostele jako sebereflexe zábavná, resp. těch pár „usebraných“ scén s Mickeym Rourkem jako sebereflexe „navážno“ tak trochu ve stylu starých tirád rambovského plukovníka Trautmana). Absolutně ovšem vypadává z koncentrace v momentech, kdy by měl naopak diváka zaujmout i jinak, než jen puberťáckým kočkováním se starými „kámíky“ („What's his fucking problem?“ – „He wants to be president.“). Je příznačné, že parta Barneyho Rosse (Stallone) nebojuje na území USA, ale na smyšleném ostrově kdesi v karibské oblasti: Stalloneho film je uzavřenou kapsou, odtrženou od dnešní reality žánru, v níž se snaží hrát podle vlastních pravidel (jak si je matně pamatuje ze staré kulturisticko-pyrotechnické školy) a napasovat se poněkud tvrdošíjně mezi současné žánrové borce (odtud nejspíš účast Jasona Stathama). Chybí mu ovšem vyprávěcí sofistikovanost, kterou od dnešní akční špičky očekáváme. Jsou to zkrátka jen jatka a navíc natočená tak, že si je ani jako jatka neužijete)!

Ve světě Barneyho Rosse se, jako za starých časů, dá všechno vyřešit dobře mířenou ranou, ženy jsou krásné a bezbranné, ale muži o ně vlastně ani oprvdu nestojí, protože hlavní je pro ně parťák v boji (a právě s ním pak každou misi zapijeme pivkem, v pospolitém veselí s terčem a vrhacími noži). O hrdiny nedávného Počátku jste se v principu nemuseli bát, protože striktně vzato svá dobrodružství zažívali pouze ve snu. O hrdiny Expendables se bát nemusíte taky – Expendables působí spíše jako partička hry „Bang“ – hraje se se zbraněmi, střílí se a uhýbá... všechno je to ale jenom jako. Protože Stallone v hloubi duše není realista (ve smyslu povinné realističnosti dnešních akčních filmů bourneovského kánonu) a jeho postavy nejsou realisticky fungující akční stroje dneška, nýbrž pohádkoví bojaři z pohádkové historie filmové exploatace. A ti přeci neumírají! Stallonemu jde v podstatě o teze, určitá etická či existenciální stanoviska s idealistickým pozadím, podobně jako mu o ně šlo i v Rockym nebo v Rambovi. Jenže úvahy o muži, jehož osudem je krev a nikdy nekončící boj, byly (nezáměrně) směšné už v těch osmdesátých letech. A co s nimi teprve dnes, kdy i nejzarytější akční filmy jsou plné deziluze a jejich hrdinové chtěji jediné: skončit (Jason Bourne, Green Zone, Ostřelovač atd.)? Stallone chápe akčního hrdinu jako reka, který překonává prostou pozemskou existenci a jeho model chování je vlastně mytický. V Expendables se k jeho tradiční postavě z Rockyho nebo ramba ovšem přidává ještě silný nostalgický povzdech a zároveň snaha překonat v narcistické rozmáchlosti vlastní ublíženost někdejšího idolu. Jako když dva bývalí spolužáci vzpomínají na třídním srazu: „A pamatuješ, tehdy o přestávce...?“

Filmy jako Komando nebo Kobra se zaslepeně hnaly za většími a většími svaly, stále vyčesanějšími ženskými vlasy a vyššími a vyššími horami mrtvol. Nesnažily se být zábavné víc, než bylo nutné v rámci žánrových podmínek „buddy movies“ – legračními se stávaly až svou bezelstnou tupostí, jaksi mimoděk. A občasné Stallonovy náznaky, že akčního hrdinu vnímá v podstatě jako dědice existencialismu,  se už tehdy topily v lehkém „mimoňství“ (viz v krystalické formě třetího Ramba). Expendables nejen, že vrší další horu mrtvol a servírují další podivně banální poselství o krvi a osudu bojovníka (navíc v lehce fašistickém duchu) , jsou také často křečovitě zábavní za každou cenu (osobně říkám, že vtipná mi ve filmu přišla sotva polovina „hlášek“). Nevyhnutelná naivita zápletky se v nich tluče s „cool“ realistickým hávem obrazu a zvuku a Stalloneho borci ze všeho nejvíce připomínají dinosaura potácejícího se ulicemi velkoměsta v Jurském parku 2 (cítíte potenciální nebezpečí a možnost skvělého dobrodružství, ale ta atrakce už je dávno hrozivě vyčpělá, vzbuzuje spíše úsměv – jako s psí boudou visící z tlamy – dojem úsměvné nostalgie, s níž se režisér obrací k něčemu, co už nestojí za to restaruovat).

Jan Hlubek