Edith Piaf

Řeknu vám to na rovinu. Nemám rád tyhle životopisné filmy. Tedy abyste mi rozuměli, nemyslím tím, že by mi bezpodmínečně připadaly špatné, spíš naopak. Mám za to, že pokud je příběh silný (to u životopisů známých osobností není nic neobvyklého) a režisérovi se podaří obsadit herce, který si s rolí dokáže poradit, tak vznikne film, kterému často není co vytýkat. Jak je něco z masa a kostí, tak moje kritické schopnosti jdou k ledu. Naštěstí mi Edith Piaf moji obtížnou úlohu trochu usnadnila.

O tom, že tento můj pocit je vcelku opodstatněný se můžete snadno sami přesvědčit. V poslední době si můžete pamatovat dva filmy o známých hudebnících naší dekády. Walk the Line o Johnny Cashovi a Ray o Ray Charlesovi. Pokud se podíváte na IMDB nebo Rotten Tomatoes, tak zjistíte, že oba dva filmy jsou diváky vysoko ceněny. Nepřekvapilo by mě, kdyby tomu u Edith Piaf bylo obdobně.



Režisér do Titulní role obsadil Marion Cottilard (V minulém roce jste ji mohli vidět jako hereckou partnerku Russella Crowa v Dobrém ročníku) A volba to nebyla vůbec špatná. Herečka se role zhostila výborně. Dokázala roli vtisknout něco ze sebe a přesto zachovat základní kostru zpěvaččina zjevu a vystupování. A to i v pasážích ke konci filmu, kdy je zpěvačka v naprosto dezolátním fyzickém a psychickém stavu. Nedá se jí takřka nic vytknout. Snad jen, že ve filmu slyšíme její zpěv jen minimálně. Většina písní, které ve filmu zazní, jsou totiž na playback(A že je jich požehnaně).Na druhé straně myslím, že se shodneme, že by případná interpretace písní herečkou mohla filmu spíše uškodit.



Film sleduje Editin život od nejútlejšího dětství až do jejího posledního vydechnutí v roce 1963. Editin příběh není vyprávěn lineárně. Pravidelně se střídá dění jejího dospívání s nejtemnějšími kapitolami na sklonku jejího života. Režisér Olivier Dahan (Purpurové řeky 2) tím chtěl dosáhnout, aby obrazy působily jako hlavou běžící vzpomínky - neuspořádané s odlišnou intenzitou.

To sebou nese jeden nezamýšlený důsledek. Filmu se nedaří diváka vtáhnout do děje, proto v konečném účtování celým filmem prostupuje chlad. V mozaice jejího života se vyextrahuje nepříliš líbivý, neřku-li odpudivý obraz její osobnosti. Tím rozhodně nechci říkat, že by snad taková nebyla, ale nemáme šanci porozumět proč. Chybí jednoduchý rámec, který by pomohl divákovi proniknout do bližších souvislostí jejího rozporuplného života. Její osud ve mně nevyvolával žádnou citovou odezvu. V závěru filmu, kdy sledujeme poslední dny umělčina života, si můžete být jistí, že její osud vám bude úplně volný. Nebude to proto, že bychom byli necitliví, ale jednoduše proto, že film v tomto momentě selhává. Tady přesně je potom vidět, v čem tkví rozdíl mezi Edith Piaf, Rayem a Walk the Line. S Rayem a Johnnym budete soucítit, s Edith nikoli.



Za zmínku stojí potom fakt, že valná většina snímku vznikala v pražských filmových studiích v Letňanech. Pozorným divákům určitě neunikne účast českých herců Marka Vašuta či Vladimíra Javorského. Třešničkou na dortu je překrásná česká modelka Petra Němcová v roli investigativní novinářky.

Edith Piaf je dobrý životopisný film. Bohužel jen dobrý. Do vyšší ligy mu přeci jen něco chybí. Nicméně romantický letní večer ve společnosti nesmrtelné šansoniérky má něco do sebe a stojí za zvážení.

Hodnocení: 7/10 bodů
Michal Polák

Odkaz na IMDB
Oficiální web
Trailer na CSFD