Důkaz

Už jste znudění ze všech těch digitálních efektů, ze všech megalomanských orchestrálních onanií Johna Williamse, ze všech herců, co hrají jako za trest a ze všech režisérů, kteří si myslí, že jejich práce spočívá v dřepění na židli a pronášení slov „Přidat na výrazu“ či „Ubrat na výrazu“? Důkaz režiséra Johna Maddena (Zamilovaný Shakespeare) je pak to pravé komorní drama pro vás.

Protože jsem měl tu čest a studoval jsem nějaký čas na jedné technické univerzitě na severní Moravě, poznal jsem tam jistého pana inženýra (?) Krajce, který nám v hodinách analytické matematiky neustále hustil do hlavy, že všechno je potřeba dokázat. Řekli jsme si sice matematickou definici, ale to zdaleka nestačí! Co když je mylná? Dokažme jí. Nebudu nic zastírat – většina z nás na ty důkazy (někdy sporem, někdy kruhem ;) ) koukala jako vyorané myši.

Pak jsem ale vylítnul a na škole, kde jsem teď, se matematika učila pouze jako nepříliš objevná kuchařka. Takhle to prostě je a basta. Odvykl jsem v civilizované zemi normální praxi, že když se něco tvrdí, mělo by se taky vysvětlit, proč tomu tak je. Proto mě docela fascinovalo, že na Chicagské univerzitě existují (podle filmu) lidé, kteří nejenže jsou matematikou tak posedlí, že seminární práce neberou jako literární rešerše, ale jako možnost přinést do oboru něco nového, zajímavého, ale ještě ke všemu tam profesoři vymýšlejí nové teorie a nemají nejmenší problém práci svého kolegy očima prolétnout za několik desítek vteřin a posoudit, jestli v ní má nebo nemá chyby. Takový mozek jsem vždycky chtěl mít…

Vpravo: Typický student matematiky

Jenže takový mozek sebou nese hodně obtíží. Stinnou stránkou geniality nezřídka bývá pokročilý stupeň šílenství. Nejinak je tomu u kdysi bezkonkurenčního matematika Roberta v podání Anthonyho Hopkinse. I přes stále trvající respekt svých bývalých kolegů a studentů je již několik let v ústraní a za podpory své dcery Catherine (Gwyneth Paltrow) dožívá svůj život ve snaze o zachování příčetnosti a ve stálém marném úsilí o návrat ke královně věd.

Snímek se nám představí v předvečer jeho pohřbu, ale nebojte se, že si Hopkinse neužijete. Množství flashbacků a různě pokroucená časová linie zaručuje, že se nám děj filmu postaví střípek po střípku jako puzzle, i když až do posledního okamžiku nevíme jistě, jak to doopravdy je – a tak to má být, ne? Film je takovou malou exkurzí do světa šílenství a strachu o vlastní duševní zdraví. Základní otázkou je, zda si dokáže blázen přiznat, že není normální? Dokáže si vůbec takovou otázku položit?? Catherine ví dobře, že po svém otci zdědila nesmírný matematický talent, ale rovněž se obává, že její šroubovice DNA je stejně disfunkční jako ta Robertova a že pokud už není šílená teď, dřív nebo později bude. Ta nejlepší léta svého života v podstatě strávila péčí o svého chorého otce a teprve po jeho smrti přišla na to, že je právě za minutu dvanáct, aby se sebou něco udělala. Zjišťuje ale, že když zvolí cestu pokračování ve studiu matematiky, jen těžko se dokáže vymanit ze stínu svého otce, jakožto ta, která bude vždycky jen druhá. Řešení jí nabízí její sestra, Claire (Hope Davis). Praktická žena, která nemá pochopení pro složitě jednoduchý duševní svět Catherine a nutí jí k vystěhování se z domu v Chicagu a k nastěhování se k ní do New Yorku. Do toho všeho se ještě připlétá Hal (Jake Gyllenhaal), který má díky předchozí známosti s Catherine šanci vyklidit Robertovu pozůstalost, protřídit jeho matematické spisy a vybrat z množství nesmyslných blábolů, které Robertovi v posledních letech jeho života našeptávaly tajemné síly z Vesmíru, něco zajímavého. A co čert (ne)chtěl – něco se přeci jen najde.

Vidíte to šílenství v jeho očích??

Nebudeme chodit okolo horké kaše (ať už je krupičná nebo bramborová) a řekneme si na rovinu, že film stojí na kvalitním scénáři a bezkonkurenčních hereckých výkonech. Oboje spolu logicky souvisí. Kdyby stál scénář za starou pantofli, tak by film nevytáhla ani pestrá mimika Stevena Seagala nebo rozmanitý herecký rejstřík Julie Roberts, kdyby v tom hráli. Dokonalé, uvěřitelné, emocemi nadité dialogy umožňují aktérům rozehrát herecký galakoncert první kategorie a není žádnou náhodou, že Gwyneth Paltrow už nějakou tu bezvýznamnou nominaci stačila posbírat. Vzhledem k tomu, že roli již měla z předchozího angažmá v divadle (jedná se původně o hru z pera Davida Auburna, který se podílel i na scénáři) prakticky v malíku, vůbec bych se nedivil, kdyby získala alespoň nominaci na Oscara, když už nic jiného. Být na jejím místě, tak si už pořizuji leštidlo na Oscary, aby jí tenhle nový, lesklejší, moc nezářil vedle té starší zašlé sošky za Zamilovaného Shakespeara.

Anthony Hopkins trochu mumlá, takže jsem mu skoro nerozuměl, ale i tak jsem pochopil, že má své nejlepší dny už za sebou. To ale nic nemění na tom, že svou roli odehrál více než důstojně. Hope Davis, jakožto protipól ke své sestře, rovněž obstála se ctí. Nejsem si jist, jestli to byl její umělecký záměr a nebo je taková zkrátka doopravdy (v tom případě bych pochválil casting), ale byla mi opravdu strašně nepříjemná. Určitě ten typ znáte: blondýna, tráví dlouhé hodiny v koupelně, kde na sebe natírá druhý obličej, pak vysedává celý den v práci, která ji úplně vyčerpá, ve volném čase chodí po obchodech, dokud nezapadne Slunce a večer sleduje televizní soutěže a je nerudná na své okolí. Zkrátka, opravdová záporňačka. Trochu mi tam ve filmu neseděl ten mladík (Jake Gyllenhaal). Nevím, kde se bere naivita tvůrců (možná, že je to v USA jiné…), ale kdyby se prošli po Matfyzu, tak by s největší pravděpodobností mezi geniálními matematiky nenašli zástupy pohledných, dobře oblékaných chlapců s vypracovaným tělem, s dokonalou pletí, bez brýlí a s moderním účesem. Holt, jiný kraj, jiní studenti, asi…

Ne, to není zombie horror, to je chladná a "praktická" Claire

Za zmínku bezpochyby stojí i hudba Stephena Warbecka. Není nijak hitová, to už se dneska ve filmech moc nenosí (a nebo to už skladatelé až na toho zpropadeného Williamse neumí??), ale myslím, že nejen mě při některých scénách mrazilo díky hudbě o něco víc. Muzika je to kultivovaná, skvěle sladěná s filmem. Jsem spokojen.

Gradace je příkladová a i když film neskončil tak, jak bych si byl býval přál (známí vědí, jaké konce mám v oblibě), tak z objektivního hlediska musím být satisfakován. Všem zbývajícím složkám můžu vytknout jedině přílišnou nenápadnost, ale chápu, že to je jen a jen pro dobro celku. Důvodem, proč tomuhle dílu dávám jenom osm bodíků (hvězdiček, kladívek, hákenkrojců, dle libosti…) je ten, že takovému námětu zkrátka více sluší onen divadelní svět. Na film je to moc řídké…nemá to prakticky žádný potenciál kultovnosti a myslím, že budu překvapený, jestli si na ten film vzpomenu za rok. Pokud ale ano, zůstane ve mně jistě alespoň reminiscence na příjemný filmový zážitek s přesvědčivým hereckým uměním.

Hodnocení: 8/10

David Patras

Odkaz na IMDB

Oficiální web