Domino

Seriál Odpadlík jsem nesnášel! Osmahlý a svalnatý Lorenzo Lamas na silném motocyklu uhání pouští a za ním po prašné silnici supí obytný vůz jeho šéfa a parťáka Bobbyho. Přátelé na život a na smrt jdou po krku všem vzpouzejícím se zlosynům a ještě přitom stačí řešit Lorenzovy soukromé problémy. Když jsem se vypravil do kina na nejnovější počin akčního matadora Tonyho Scotta, trochu jsem se bál, aby to nedopadlo tak nějak podobně. „Keira Knightley v roli modelky Domino Harvey, která opustila svou kariéru a stala se lovkyní lidí,“ hlásala titulní strana press kitu. Má nervozita ještě stoupla. Když film skončil, mohl jsem si oddechnout. I když je pravda, že mladší z bratrů Scottů ani zdaleka nenatočil „normální“ film, Domino určitě stojí za zhlédnutí.

Je však určen jen pro velice malé procento diváků, ochotných skoro dvě a půl hodiny sledovat nepřetržitý vizuální nářez. A pro ty je taky určená tahle recenze. Kdo obdivoval Scottovu bravuru v práci s akčním žánrem v Posledním skautovi, kdo taky fandil Cruisovi a Kelly McGillis v Top Gunu,… ten ať to všechno, co měl s Tony Scottem kdy spojeno, rychle zapomene. Začal s tím někdy u Nepřítele státu, pokračoval přes Spy Game k reklamě pro BMW a Muži v ohni. Pochybuji však že se ještě kdy dostane dál než došel v Domino. Tonyho Scotta jako by už dávno přestal zajímat hladký střih, jednotící dějová linie, jasnost a pohodlnost vyprávění, zkrátka všechno, co rozumíme slovním spojením „hollywoodský film“. Už ve zmíněném Muži v ohni Scott zcela zásadním způsobem „pustil kameru ze řetězu“. Už u tohoto filmu je taky samozřejmě otázkou osobního názoru, do jaké míry se režisérovi neklidně kroužící kamerou a nervózním střihem podařilo dramatickou zápletku skutečně vystihnout? Zda naopak nezůstává jen na (lesklém) povrchu? Ty z vás, které podobné otázky rušily a (příznačně) znervózňovaly už tady, Domino zaručeně rozčílí, urazí a možná i vyžene z kina.

Mě se ale zdá, že v Domino jsou karty rozdány podstatně jinak – tady nejde o vnitřní prožitek, ani o (skoro srdcervoucí) drama. Domino je jedním z těch filmů, u nichž forma je obsahem, doslova a nejen metaforicky. Říká-li se totiž, že každé téma si chtě nechtě určuje i formu, kterou má být vyjádřeno, dostáváme se s Domino do jakéhosi začarovaného kruhu. Překračujeme bludný kořen povrchnosti, těkavosti a třeskuté opulence, za nimiž nic víc (žádnou myšlenku, chcete-li) nenajdeme. Prostě proto, že tam není a být ani nemá. Bylo by nošením dříví do lesa tvrdit, že Domino je povrchní podívaná, bez špetky autorské soudnosti, případně touhy „něco“ prostřednictvím filmu říct.

Možná, že si režisér chtěl jen vyzkoušet, co nová digitální technologie ještě umí. Možná ale přece jen o něčem přemýšlel – třeba o tom, jak televizní estetika a vůbec mediální „hyperrealita“ (podle Jeana Baudrillarda prostor vytvářený moderními sdělovacími prostředky, který však podvědomě vnímáme jako reálnější než skutečný svět venku, pozn. autora) ovlivňuje naše životy a nechává nás dívat se na ně jako na film, jako na reality show. Domino Harvey nemá žádný důvod, proč se stává „bounty hunterem“, snad kromě toho, že chce „něco zažít“. Ale co to znamená „něco zažít“? Ustřelit někomu ruku? Vyletět do povětří i s prosklenou rozhlednou? Zfetovat se mezkalinem a milovat se v poušti při západu slunce? Její skupinu všude doprovází televizní štáb akční reality show, jehož producent (Christopher Walken) taky nechce nic jiného, než aby lidé u obrazovek „něco zažili“… Ne náhodou tak ve snímku coby moderátoři vystupují i Ian Ziering a Brian Austin Green (Steve a David z Beverly Hilus 90210), celebrity, které však „skutečnou akci“ nervově neunesou. Co je ještě realita a co už (skutečně jen?) show?

Možná ale i já trochu přeinterpretuji a snažím se ve filmu hledat něco, co v něm není. Ovšem právě tohle je, podle mě, největším kladem Scottova snímku – žádná vysvětlení vám nevnucuje. Můžete se jen bavit a bude to stejně adekvátní jako přemýšlet o věcech z předchozího odstavce.

Už dost komplikovaný scénář Richarda Kellyho skládá Scott do přebujelého soustrojí flashbacků, flashforwardů (!), zastavení obrazu, jeho převíjení dopředu dozadu, doplňujících titulků a voice over komentáře. V některých scénách přechází až k fantazmagorii (hlavně v té s obludně tlustým gangsterem a jedním striptýzovým tanečkem nebo v závěrečné přestřelce), jindy se drží téměř dokumentaristicky autentického způsobu snímání (návštěva s ustřelenou rukou). Skoro se chce napsat opak toho, co jsem psal v našem blogu v souvislosti s Mužem v ohni – střih už „neparazituje“ na příběhu (aby zvyšoval naši nervozitu z odvíjejícího se vyprávění). V Domino je totiž příběh už jenom jakýmsi „obtížným“ zbytkem. Jakoby kocovinou filmového média, které se zrovna probudilo ze stoletého deliria, během něhož si myslelo, že prostě musí něco vyprávět. Není to vyprávění, co mě tak zaujalo na poskakující kameře, vrstvících se barevných filtrech a drsné hudbě, ale jen ono čisté předvádění! A radost z toho, že mohu jen předvádět a že mě v tom nic neomezuje.

S touto radostí souvisí i svěží herecké výkony. Především Mickeymu Rourkeovi to „hláškuje“ jako nikdy dřív. „První dámy“ (s malou roličkou mojí zbožňované Macy Gray) radši ani nekomentuji, podobně jako Toma Waitse v cameu kazatele-podivína (nebo to byl prodejce biblí?!) a Keira Knightley… No stojí to za to. Scénář je plný situací, v nichž jsem se od srdce zasmál, ale – a jsem zase u toho – ještě častěji jsem jen zíral a ptal se sám sebe: jak to, prokrílepána, mohli natočit. A proč to vlastně točili! Odpověď je nejspíš prostá – prostě proto!

Odkaz na imdb: http://www.imdb.com/title/tt0421054/

Oficiální web: http://www.dominomovie.com/

Hodnocení: 9/ 10

Jan Hlubek