Dech
{etRating 4}
Yeon (Zia) bydlí na předměstí Soulu se svým manželem a dcerkou a nudí se. Jako žena v domácnosti, která si tuhle životní roli ne zcela vychutnává, si krátí čas mezi mytím nádobí a věšením prádla přemýšlením o nicotnosti svého života, sochařinou a zhazovaním čerstvě vypraných košil z balkona. S manželem nemluví, protože ví, že jí zahýbá a ačkoli dcerku zahrnuje veškerou nutnou péčí, na emocionální úrovni zůstává odtažitá. Ví, že se dusí, ale nedokáže se nadechnout…
Její život se začne pozvolna měnit ve chvíli, když ve zprávách zaslechne, jak se na smrt odsouzený vězeň (Chgang Chen) již po několikáté pokusil o sebevraždu několika bodnými ranami do krku ulomeným zubním kartáčkem. V Yeon náhle vzroste touha vnést do svého života něco intenzivního a vydávajíc se za jeho ex-přítelkyni přichází do vězení, aby se s ním setkala. Vykládá mu pak, jak jako malá soutěžila s kamarády, kdo vydrží déle pod vodní hladinou a ačkoli cítila, že už nemůže, zůstala pod hladinou tak dlouho, až pak upadla do bezvědomí a několik minut byla technicky mrtvá. Na ten pocit naprosté bezmoci pod hladinou a téměř neovladatelné touhy nadechnout se, si pak nemohla řadu let vzpomenout. Vrátil se v celé své intenzitě až teď, sedíc na židli oproti muži, který byl odsouzen za vraždu své ženy a dítěte. V dočasně oněmělém vězni najde skvělého posluchače pro svou zpověď a jak jistě tušíte, u jednoho setkání nezůstane.
Hlavní motiv svého nového filmu Kim Ki Duk koncipuje jako metaforu vodní hladiny, která se nad vámi uzavře a nechce vás pustit ven, ačkoli ve skutečnosti nepředstavuje žádnou neproniknutelnou překážku. To co vás drží pod ní, nebo naopak žene nad ní, je pouze vaše vlastní vůle. Yeon moc dobře tuší, že vězeň, ačkoli z jiných důvodů, nachází se ve stejném rozpoložení jako ona, usilujíc o urychlení konce. Její podvědomá touha uniknout děsivě sterilní realitě a zároveň zůstat v ní, se manifestuje v jeho nepovedených pokusech zabít se.
Dech jako takový je ve filmu symbolem života – v momentu projevené sympatie jím vězeň orosí okno, aby do něho mohl otisknout své rty a říct Yeon, že jí chce a že je zcela skutečná, navzdory jejím pochybnostem.
Kim Ki Duk tentokrát zvolil nelineární vyprávění bez klasické výstavby děje, využívá hodně repetitivních motivů a symbolů. Symbolika je vůbec v tomhle filmu základní metodou zprostředkování významu a Ki Duk jí posílil na úkor reálnosti postav - jsou to karikatury moderního člověka, zveličující jeho silná i slabá místa a hrotící konflikty do absurdity tak, aby režisér mohl rozehrat šílenou partii s motivy smrti a života.
Film fanoušky Kim Ki Duka pravděpodobně trochu vyvede z míry. Na rozdíl od předchozích titulů postrádá dynamiku a i přes téma krize si zachovává klid a tíživou setrvačnost. Nikam nespěchá, ale všechno v něm je nezvratné. Pravděpodobně budete mít pocit, že mu něco chybí, ačkoli emoce, kterou ve vás vyvolá, bude podivným způsobem kompletní. Dech je podobenstvím o zmařeném a znovu nalezeném životě, a jestli jste alespoň trochu dobří ve čtení symbolů, rozhodně z něj nebudete odcházet zklamaní.
Rena Androvičová