Bournovo ultimátum
Jasona Bournea (Matt Damon) slíbili nechat na pokoji. Už dvakrát. A zase to porušili. Tajným službám se totiž nedá věřit. A program Treadstone, jak si jistě někteří pamatujete ze závěru prvního dílu, má ještě brutálnější upgrade s krycím názvem Black Briar… Naštěstí, protože jinak bychom přišli o jeden z nejlepších filmů (osobně věřím, že nejen tohoto) filmového roku.
Robert Ludlum napsal o agentu Bournovi tři knihy. Látky na zfilmování tedy dost a dost. Filmový přepis prvního dílu si vzal (současně jako volný remake staršího filmu podle téže látky s Richardem Chamberlainem v hlavní roli) na starost nepříliš výrazný režisér Doug Liman. Byla z toho skvělá jízda, která ale vypadá o dost lépe na plátně než v televizi – podle mě asi proto, že v televizi vypadá pohříchu…televizně. Agent bez minulosti byl docela chytrým kriminálním thrillerem o pronásledovaném človíčkovi, z nějž se brzy vyklube profesionální stroj na zabíjení, kterému ti udýchaní snaživci ze CIA nesahají ani po kotníky. Nutno dodat o notně motivovaném človíčkovi. Když totiž ztratíte paměť a na základě těch pár útržků, které se vám vždy v noci připomínají, nabudete vtíravý dojem, že z vás ten stroj na zabíjení neudělali úplně dobrovolně a hlavně z lidumilných důvodů, může vás to – přiznejme si – dost naštvat.
Druhý díl pak dostal do rukou člověk, který z dnešního úhlu pohledu svým Bournovým mýtem totálně změnil tvář současného hollywoodského akčního filmu. Odvrhl Limanův tradiční způsob vyprávění konspiračního thrilleru a maximálně přitvrdil ve formálním pojetí látky. Ani jednu z Ludlumových knih jsem nečetl, nicméně podobný narativní koncept, který zvolil Greengrass ve filmu, si v knize ani náhodou nedovedu představit. Stěžejní atribut žánru – tedy kdo, s kým, proč a za kolik – okleštil na nezbytné minimum a plně se soustředil na geniálně přebujelou formu.
Bournovo ultimátum vlastně pokračuje v tomtéž. A ještě přitvrzuje. Greengrass začíná vyprávění v momentě, kdy skončil druhý díl (myslím tím, v zasněžené Moskvě, s newyorským doslovem se to má trochu jinak, nechci vám to ale prozradit, přijděte si na to sami – doporučuji proto jít na Ultimatum s pečlivě nakoukanými předchozími filmy) a bez okolků se vrhá do akce. Jestliže Mýtus začínal pozvolným „probuzením“ (doslova Bornea – po noční můře v náručí krásné Marie – i metaforicky – protože po onom probuzení a láskyplném začátku následuje studená sprcha a tvrdý trest za neopatrnost), tak Ultimátum jde do vizuální řežby rovnou po hlavě – proto, že Bourne už skutečně nemá, co ztratit a jde už jen o ono „Proč?“.
Formálně je Bournovo ultimátum skutečně ultimátní záležitostí – tento přívlastek si zřejmě neodpustí žádný recenzent, co ale naplat, když se nabízí jako nikde předtím? Greengrasův styl za těch několik let (a přes kongeniální intermezzo Let číslo 93) získal naprosto neuvěřitelnou konzistenci a skutečně jsem ještě neviděl, aby někdo dokázal vystavět tak uhrančivý film v podstatě na kombinaci záběrů běžícího/ peroucího se Bournea s nekonečně mihotajícími monitory a hláškujícími agenty (Ma´am, we´ve got a situation!“ jako hláška filmového léta). Zhušťuje příděl informací, nichž si jako diváci můžeme kauzální rámec příběhu i motivace postav nějak pospojovat, a jakoby jediné, co ho zajímá, byly rychlé švenky, střihy, pády a nárazy kamery zmítané neustávající předkamerovou akcí. Jason Bourne je ve svém třetím filmovém dobrodružství ještě větší bijec a je snad ještě nezranitelnější. Bournův „tělesný“ přístup k vlastní minulosti se proto na diváka přenáší ještě intenzivněji a dává nám tak každý úder, který rozdá, resp. každou kulku, kterou chytí, vychutnat ještě palčivěji a příměji.
Snad odtud mohou pramenit i základní výtky na adresu Ultimáta – z toho, že scénář skutečně ničím jiným, než záminkou pro akci vlastně není. Paradoxně má díky tomu Bournovo ultimátum o dost blíže klasické podobě a výstavě žánru, než by se vůbec zdálo. Dvě tři poněkud okaté scenáristické berličky (náhodně koupené noviny, ohořelý útržek hlavičkového papíru…), kterými se autoři v klíčových momentech dobírají dalších stop posouvajících jejich hrdinu o krok (nebo spíš o skok) dál, fungují právě jen jako… berličky. Kouzelné na těch krátkých problescích příběhové nelogičnosti je totiž právě jejich samozřejmost. V tom neuvěřitelném kalupu, v němž se v Bournově příběhu všechno odehrává, přeci není možné, aby musel hrdina trávit dlouhé hodiny v archivech, knihovnách nebo veřejných čítárnách a hledal ten správný novinový výtisk. Všechny postavy (proradný agent, spravedlivá šéfová, oddaná kolegyně…), rekvizity (ručník, tužka, SIMka…) i kulisy (Tanger především) musí být v příběhu rozmístěny s milimetrovou přesností, jinak by se celá konstrukce sesypala jako domeček z karet. Představte si třeba, že by se Bourne naprosto nerealisticky jako nikdo jiný nevyznal v křivolakých uličkách afrického Tangeru nebo v zadních chodbách Londýnského hlavního nádraží. Příběh by tak skončil jednou dobře mířenou kulkou (z pušky přinejmenším stejně perfektně orientovaného zabijáka, samozřejmě…) do Bournova svraštělého čela a bylo by po legraci. To, co tedy tak fascinuje svým za nehty lezoucím realismem, vlastně není ničím jiným, než mistrovsky vykonstruovanou podívanou. Akcí prožívanou právě proto, že ve skutečnosti vůbec není určena k prožívání. Jen k dívání. A v tom je právě Paul Greengrass génius – v mistrovství vizuální reprezentace. Milionkrát viděné kulisy, otřepaná klišé nervózně diskutujících tajných složek atd. přeměňuje svou vizuální bravurou v něco, co jako bychom v životě neviděli. Když si uvědomíte, že při honičce v New Yorku nesměli filmaři v ulicích jezdit více než šedesátkou, je dobře vidět, v čem to všechno vězí. Právě a jedině v tom JAK! Už teď se proto těším na DVD vydání s nějakým vypečeným filmem o filmu, třeba to konečně pochopím...
Hodnocení: 10/ 10
Jan Hlubek
Oficiální web
Flash-trailer na CSFD