Across the Universe
Stejně přemýšlela i režisérka Julie Taymor (Titus, Frida, divadelní revue Lví král), když se zanořila do archivu nejznámější skupiny na světě a vytáhla z něj 33 písní, od těch nejznámějších až po zapomenutější (alespoň pro mě – mezi znalce Beatles se nepočítám), a teprve okolo nich vytvořila předivo postav, jejich vztahů, které vyústí v jednoduchý příběh. Skladby se náhle dostávají do úplně nové pozice, kterou lze připodobnit k drobným scénářům, které pak režisér interpretuje. Když je ale drobným scénářem krátký útvar, jako je píseň, můžeme se zlobit, že vznikne něco tak jednoduchého? Co je totiž nejfrekventovanější slovo v textu písní? Ano, správně – je to láska.
Chlapec potká dívku – příběh starší než kinematografie sama. Mladý liverpoolský dělník Jude (Jim Sturgess) opouští v 60. letech rodnou Británii a vydává se vstříc novému kontinentu. Shodu několika náhod se potká s chytrým a vzdorovitým synkem z dobré rodiny Maxem (Joe Anderson), jehož nebaví univerzita a rád by si užíval a naplno žil v pulsujícím New Yorku, kde právě vře nová absorbující kultura. Chlapec potká dívku v Maxově sestře Lucy (Evan Rachel Wood), jejíž oči se tak snadno ponoří do zorniček mladého Liverpoolana, zvláště když ji s britským přízvukem zazpívá něco z Beatles. Všichni tři se záhy sejdou v prostorném bytě v Greenviche Village společně s dalšími postavičkami jako je například Joplinovská zpěvačka Sadie (Dana Fuchs), Hendrixovský kytarista Jo-Jo (Martin Luther McCoy) či rozervaná lesbička Prudence (T.V. Carpio), aby si v inspiraci svými jmény zazpívali (Hey Jude je asi nejzjevnější, ačkoli je nakonec použita v jiném kontextu), rozešli se a nakonec přispěli k znovunastolení statu quo - happy endu romantické lásky.
Sentimentální? Ano! Kýčovité? Velmi. Zábavné? Někdy. Nový snímek Across the Universe – dalo by se říci napříč vesmírem skladeb – se totiž řadí mezi postmoderní konceptuální muzikály, které začaly vznikat v devadesátých letech, kde vedle sebe lehce koexistují kýč, vážná témata i otřepané a klišovité historky. V muzikálech jako Romeo a Julie, či Moulin Rouge Baze Luhrmana nejde ani tolik o samotný příběh (stejně bude o lásce), ale spíš o to, jak ho ztvárnit (tj. jaký koncept zvolit). Můžeme vzít klasickou divadelní hru a beze změny ji přesunout do současnosti, nebo naopak současnost přesunout do minulosti pomocí písní. Julie Taymour se ale rozhodla pro střední cestu – autentické písně v době vzniku s aluzemi na dobové momenty. V době, se kterou se kromě květinových dětí pojí i válka ve Vietnamu, pacifistická hnutí, rozpuk nové rockové hudby, či hippies. To vše a další motivy (mnohé z nich docela zbytečné) míchá s hlavní dějovou linkou mladého páru zažívajícího vášnivé splanutí, nesoulad názorů, rozchody a vzájemná shledání. Vše se ale dozvídáme jaksi mimoděk.
Hudba Beatles totiž zní od začátku do konce snímku, někdy se zdá, že sekvence bez písní „jen“ připravují půdu pro nástup dalšího čísla. Koncept sady filmových klipů je s přibývající stopáží stále silnější. Taymorová interpretuje písně po svém, dává jim nové významy (ale přiznejme si, které významy kdy byly TY správné?) skrze střet s filmovým obrazem. „Hey Jude“ tak zpívá černošský chlapec v centru zuřících rasových nepokojů v Detroitu 1967, „I wanna hold your hand“ si zazpívá roztleskávačka toužící po své krásné kolegyni, či „I want you“ střihne i strýček Sam buzerující nové rekruty (jedna z nejdynamičtějších scén filmu). Taymorová v sobě nezapře výtvarné cítění, které učinilo výjimečnou již její adaptaci Shakespera Titus, kde opět kombinovala (vzpomeňme na Baze Luhrmana) atributy různých století do postmoderního mixu. Nejlepší sekvencí filmu je tak parafráze války ve Vietnamu a přeneseně Iráku na píseň „Strawberry fields forever“, kde se „krvacející“ jahoda stává výmluvným a efektním symbolem. Svou výtvarností a spoluprací s hudbou je sekvence sice jedním z vrcholů, zároveň ale ukazuje na nedostatky snímku jako celku. Je to opět „pouhý“, byť skvělý klip. Snímek se opravdu rozpadá do přehršle různých výstupů – ať už v podání Joe Cockera (v trojroli) zpívajícím „Come Together“, či Bono Voxe jako Dr. Roberta (píseň „I´m the Warlus“).
Výtvarnost, se kterou Taymorová přichází, je omračující ale někdy zbytečná. Co bychom ale čekali, když se scénářem staly krátké písně. Proč se náhle dostáváme na louku, kde se najednou objevil veliký cirkus s bizarním principálem? No přeci abychom mohli rozjet kolážovitou sekvenci cirkusáckých výstupů! Podobných momentů nalezneme více – a znovu jsou spíše samostatnými elementy, než věrohodnou součástí snímku.Jednoduchost milostného motivu a lásky, která i hory přenáší (a dokonce i vízovou politiku USA – viděli jste někdy, aby vás vyhostili jako ilegála, a vy jste si po pár měsících zažádali o další vízum? A dostali je?!!), může na rtech vyvolat i úšklebek (šíře podle míry cynismu v krvi), ale opět – hudba Beatles jako by vytvářela alibi. Budete si pobrukovat, při oblíbených písních podupovat nohou, užasnete nad některou sekvencí, ale celkově vlastně získáte vizualizované CD cover verzí. Což sice není málo, pobavíte se. Ve srovnání s předchozí tvorbou Julie Taymorové to ale není dost.
7/10
Petr Hamšík