66 sezón: Vše je plné bohů
Světem filmu 66 sezón režiséra Petera Kerekese je Košická plovárna vystavěná někdy v polovině třicátých let dvacátého století. Prostor se dvěma bazény je již od počátku naexponován jako určitý „jinotaj“ (v úvodní scéně, kdy nádrž s vodou zastupuje moře). Plovárna tak přestává být pouhou plovárnou, ale skutečně se stává svébytným světem, ve kterém tvůrce nalézá prostředky, které jazykem metafory mohou hovořit o všem možném. Místo jakoby se učilo mluvit a společně s postavami popisovalo historii, které bylo svědkem. V nových souvislostech, jež vytváří filmová montáž, se původní vymezení prostoru rozpouští, ztrácí své hranice, a v důsledku toho se do něj vlévají nečekané významy.
Nastavení plovárny jako jakési pohyblivé, tekuté kulisy, vnikající do všech myšlených dějinných epoch a příběhů, o nichž se lidé ve svých líčeních zmiňují, probíhá principem paralelního střihu. Tak například historku o tom, jak Kerekesova babička vypadla z okna, sledujeme jako skok mladé dívky do bazénu. Vzpomínky staré plavkyně na bombardování Košic během druhé světové války vyslovuje její mladá „dablérka“, přičemž obraz je nasimulován jako archivní nahrávka. Exploze bomb nahrazuje pleskání těl dopadajících na hladinu vody. Kerekes vytvořil univerzální prostor, ve kterém se spojují různé lokality (okenní římsa - skokanský můstek), ale i časy – přítomný a minulý. Staří lidé toto místo oživují svou pamětí, již do něj vnášejí. Resuscitují historii nasáklou do stěn bazénů. Zároveň oživují i sami sebe, své mládí, tím, že situace, o kterých vypovídají, vlastně rekonstruují. Tvůrce filmu s nimi inscenuje jejich vzpomínky, které se stávají konkrétními výstupy osob v prostředí plovárny, v místě evokování historie.
Funkce prostoru plovárny je odvislá od určitého času, k němuž se každé vyprávění vztahuje. Ve vztahu k příběhu paní Kateřiny Pošové, dcery architekta koupaliště židovského původu, „hovoří“ prostředí skrze své sprchy o plynových komorách. Části zařízení se proměňují v projekční plochy starých záběrů z tohoto místa, přičemž paní Pošová mluví o házení popravených Židů do moře. Ve vztahu k biblickému textu, čtenému mladou dívkou na dece, „mluví“ napouštěcí roura, chrlící litry vody do plnící se nádrže, o potopě světa. Ve vztahu ke vzpomínkám starého pána na komunistické vězení se vypuštěný bazén mění v pracovní tábor. Prostředí je s historkami vždy v nějaké interakci. Ožívá a komunikuje. Tato rovina je ve filmu zpřítomněna přirovnáním rozměrného systému čerpadel, k srdci, které pohání vodu/krev z bazénů do bazénů. Koupaliště se probouzí jako organismus s vlastní řečí. Předměty, jejichž povrchy jsou na první pohled nezajímavé, se v určitých vztazích stávají metaforickými vyjádřeními různých jevů. Cedule s nápisem „Za věci uložené volně v trávě neručíme“ tak může vypovídat o osudu Košického pivovaru.
Celý snímek je orámován promluvami Kerekesových babiček a zhruba v polovině filmu se objeví i otec Juraj Kerekes. Do filmového dění se tak dostává autor nejen cestou svých výstupů před objektivem kamery, které se odehrávají teď, v přítomnosti, ale rovněž skrze historickou zkušenost předchozích generací jeho rodiny. Stopuje otisky, které na vydlaždičkovaných plochách koupaliště již dříve zanechali příbuzní. Pozoruje neustálý koloběh souvislostí. Babička ke konci filmu vzpomíná na buddhistickou orientaci Kerekesova pradědečka, čímž se vrací na začátek, kdy snímek otevírá právě příběh pradědy ještě z období Rakousko – Uherské monarchie. Ten byl kvůli svému zdravotnímu stavu přeložen, namísto k moři, do Košic. Trpěl stejnými potížemi s dýcháním jako režisér filmu. Jakoby byla plovárna skutečným modelem vesmíru, jak zazní z autorových úst, v němž vznikají, zanikají nebo se kombinují osudy lidí.
Voda se ve filmu 66 sezón stává všeobjímajícím médiem, které reprezentuje samotné dějiny. Pod vodou, kde platí jiné zákonitosti, jak praví fotograf, se zjevuje neexistující svět – vojáci z druhé světové války nebo lidé žijící pod vodou, což je vize jednoho ze štamgastů plovárenského občerstvení. Jakýsi lidový obrat praví, že čas plyne jako voda. Co se však stane s časem, když se voda zastaví (například v nádrži na koupání)? Stane se i čas vodnatou strukturou, v níž je možný pohyb všemi směry, tedy dozadu, dopředu, ale i do stran? Jak řekl radioamatér na střeše panelového domu nedaleko koupaliště: „Vlněnie je všetko kolem.“ Jsou – li všude kolem nás vlny, žijeme vlastně ve „vodě“. Můžeme se pohybovat v prostoru, ale i v čase, máme – li vědomí souvislostí. Všechno mluví nějakou řečí, ve všem je ukryta historie, ale i budoucnost.
Anaxagoras z Klazomenu popisoval svět jako složený z mnoha neviditelných částeček – semen. I v té nejmenší částečce je však uložena informace o celku. I na té nejmenší plovárně, třeba v Košicích, můžeme získat přehled o vývoji vesmíru.