35 panáků rumu
( 2 Votes )
Francouzská režisérka Claire Denisová je českému publiku známa spíše z nejrůznějších festivalových projekcí, než-li z běžné distribuční nabídky. V popředí jejích nadmíru náročných, o to však často opravdověji „lidských“ filmů stojí tělo – lidské tělo, resp. tělesné vazby mezi lidskými těli. Druhý a vztah k němu je pro její hrdiny často otázko vztahu těla k tělu. Její nejnovější film posouvá Denisové autorský projekt o něco dál, přesto však snad ještě hlouběji – mezi těla. Těla trpící, toužící, snící, radující se.
Tenhle text nechce vydat na plnohodnotnou recenzi – je to spíš imprese. Prchavý dojem z filmu, jehož příběh, myšlenkové vyznění i samotné režijní zpracování jsou podobně unikavé, ztrácející se v sotva načrtávaných polohách uhadovaného, odvozovaného, odtušeného. Největší síla Denisové nového filmu tkví v jeho minimalismu a úspornosti – v gestech, pohledech, slovech. Více než filmem obrazovým, či mluveným, nazval bych jej pohledem dotekovým – ovšem v tom smyslu, jako se můžeme druhého dotknout třeba i jen letmým pohledem, upřením svých zraků do očí druhého. Komunikace beze slov, jen na základě bezmála „haptického“ vědomí blízkosti. Obyvatele jednoho předměstského pařížského činžáku spojuje minulost, do níž nás autorka nechá pouze nahlédnout – v útržcích vět, mimoděčných zmínkách, fotografiích ve starých krabicích od bot, nebo v blábolení přiopilé německé příbuzné z přímořského Lübecku. Podobně jako minulost i současnost postav je fragmentarizována do série všednodenních výjevů, které spojuje postupně, jakoby zpětně (následující scéna jemným náznakem či jen letmo v okraji plátna osvětlí scénu předcházející) odkrývané vazby – a to ještě ne nutně, mnoho zůstane skryto, plujíce pouze na rovině pocitů, až do závěrečných titulků. A budoucnost jejich radostně-neradostných životů je pak již jen jedním velikým otazníkem, nad kterým Denisová záměrně zatahuje oponu alkoholového oparu oněch titulních „35 panáků rumu“ – které stárnoucí Lionel konečně vypije, když má pocit, že „tenhle okamžik skutečně stojí za to.“ A přitom i právě ten jakoby zlomový moment v jeho životě (nebo spíše v životě jeho krásné, ale plaché dcery??) je pouze novým začátkem, započetím nové kapitoly rozepsaného vyprávění. A film se může zase klidně vrátit mezi větvící se koleje předměstské pařížské dopravy RER, na níž Lionel pracuje jako strojvedoucí.
Kdosi naznačoval podobnost s jedním starým Ozúovým filmem – v příběhu i v jemném důrazu na detail, všednost, zdánlivou nepodstatnost. Nevím. Vím jen, že předchozí Denisové snímky mi přišly zajímavé spíš jako koncepty a hra s tělesností v jejich rámci jako navýsost zajímavý předmět teoretických analýz. 35 panáků rumu se výrazně posouvá jak od vyhrocené gore-tělesnosti Miluji tě k sežrání (2001), či existenciální tíží naplněného prožitku vlastních tělesných limit v L´intrus (2004). Rozvážný, více nezaujatě pozorující, než-li afekt vzbuzující obrazový styl zintenzivňuje však i zde divácký prožitek příběhu neustálým vědomím těla. Lionelův kolega, který se nedokáže smířit s nevyhnutelnou penzí, končí pod koly vlaku – vyhrocený stav, který nachází svůj střídmý protipól v útěšnosti vzájemných objetí (Lionel a jeho dcera, jednotlivé taneční páry na improvizované večeři v restauraci) nebo jen prostých dotecích předmětů či druhého (snad nejvýrazněji v roztomilém detailu rýžovaru). Být s někým či jen vedle někoho znamená být s ním v přímém kontaktu, nejen o něm mluvit – Noé chce ze svého bytu po rodičích odejít (nábytek je stejně nepřivede zpět), mrvá Lionelova manželka je zase metaforicky přítomna mořem a pobřežím, na kterém se svou dcerou bivakuje, když navštíví v Německu její hrob. Opora (ve svém původním, fyzickém slova smyslu „opěry“) vzniká mezi hrdiny Denisové filmu spontánně, chce se mi napsat „natěsno“. Není proklamována slovy, ale zakoušena dotykem (první případ, který mne napadá: společné tlačení auta v průtrži mračen).
jsou to bazální, skoro by se řeklo banální drobnosti, kterými se sytí Denisové režijní pojetí. Letmo zachytávané pohledy, zběžné i záměrné doteky postav, herecké repliky, které právě „repliku“ připomínají ze všeho nejméně. To vše s dokonale padnoucí hudbou nottinghamských Tindersticks mne naprosto odzbrojilo, trochu dojalo a hodně „nakoplo“ – opakuji, banalita, ale tak nějak jsem po projekci cítil, že režisérka přesně vystihla, o čem natáčí.
Jan Hlubek