Řada nešťastných příhod

Jak už možná víte, Řada nešťastných příhod je natočena dle populárních dětských knih o osudech dětí Baudelairových od Lemony Snicketa. Těm uhoří oba rodiče, a z trosek rodinného sídla nepovstane žádný fénix, posel lepších zítřků, ale jen zmar a smrtelné nebezpečí! Sourozenci jsou totiž dáni do opatrovnictví zlého, zákeřného strýčka Olafa , jehož nejtoužebnějším přáním je získat peníze, které nebohé děti zdědily. A na tomto místě se začíná odvíjet temný příběh pokusů o úkladnou vraždu, sňatkových podvodů a krvelačných pijavic…

Dle výtvarného řešení by se mohlo zdát, že se jedná o film podobný výtvorům Tima Burtona. Zdání však klame. Podobný je jen ten design a snad smysl pro nezvyklý, podivínský humor. Celkové vyznění je však dosti odlišné. Zatímco Burton dává své podivné hrdiny do ještě podivnějšího světa (v jehož světle se nám oni podivní hrdinové už nezdají být tak podivní:), Baudlairovic sourozenci jsou děti zcela normální. (odmyslíme-li si jejich drobné superschopnůstky – vynalézání a skvělá paměť) Jsou to oni, kdo tvoří pojítko mezi malým divákem a fantaskním filmovým světem. Kdyby se děti neměly na plátně s kým ztotožnit, kdyby se neměli v kom shlédnout, asi by jim Řada nešťastných náhod moc nedala. Spíš by je vyděsila a zanechala pohozené pod sedačkou. Jen ať si brečí! Bohužel musím konstatovat, že právě ústřední dětská dvojice do temného světa moc nezapadá. Až moc z nich ční fakt, že to nejsou skuteční tahouni děje, že jsou jen oním „pojítkem“. Jako by se pohybovaly po povrchu něčeho skutečně hlubokého, zlověstného, a nikdy se nestaly jeho součástí. Právě tato jejich obyčejnost, tato úlitba dětskému divákovi, degraduje celkem nadějné dílko někam mezi „obyčejné“ dětské filmy. Musím dodat, že nemám nic proti dětským filmům! Tenhle však mohl dojít ještě o trochu dál. Jelikož k tomu ale nedošlo, vznikl polotovar, který sice má ty správné ingredience atmosférou nadité lahůdky, k většímu požitku by však bylo třeba ještě krátké povaření. Tvůrcům však nelze mít nic za zlé, pravděpodobně se drželi knižních předloh, a prostě se nemohli pustit do ještě většího experimentování s únosností dětské psychiky.

Jim Carrey se v roli zlodušského strýčka dokázal přirozeně zmocnit těch nejchlípnějších, nejzákeřnějších grimas a gest. Na plátně jeho postava působí jako kombinace Schreckova Nosferatu a nějakého temnějšího já detektiva Ace Ventury. Od starého upíra převzal jakousi zatuchlost, tušenou krutost, která ho provází jako ostře řezané stíny vrhané na zašlé stěny. Od zvířecího detektiva dostal do vínku maniakální výraz v obličeji a smysl pro humor dosti úchylný. Ve stínu jeho kreace jsou pak všechny ostatní postavy, včetně skvělé Meryl Streepové. Ta se své role vystrašené tetičky zhostila příjemně potrhlým způsobem, který se spíš blíží ke Carreyho živočišnému, nepředvídatelnému projevu, než pro ni typičtějšímu, klidnému výrazu.

Takže! Pokud máte nějaké potomky a chcete, aby měli podobný prožitek, jako mívali děti v dobách, kdy se ještě četly knížky, kdy se nejednomu dítku opakovaně zdálo o utrpení Káje a Gerdy, vezměte je na Řadu nešťastných náhod. Není to špatný film. Není to špatný DĚTSKÝ FILM. Pokud si však představujete podobně zábavný film jako byla kdysi Sonnenfeldova Addamsova rodina, nechte si zajít chuť. Tam kde se nabízely cestičky do lidského podvědomí, tam je jen harrypotterovská jednoduchost. Což nemusí být nutně chyba, ale není to dost.

Hodnocení: 6/10

Ondřej Lipenský