Pohled jednoho z našich redaktorů na právě proběhlý 33. ročník Letní Filmové Školy v Uherském Hradišti. Text obsahuje jak obecné postřehy týkající se festivalu, tak i krátké minirecenze viděných filmů.
Add a comment

Číst dále: Letní filmová škola 2007 pohledem Davida Patrase

„Prosím všechny ubytované, aby nejpozději do deseti hodin ukončili ubytování…“ Tohle stupidní hlášení se v neděli po ránu rozeznělo chodbami uherskohradišťského internátu Mojmír a já věděl, že letošní ročník Letní filmové školy je za mnou. Po dvaatřicáté se do Hradiště sjela neuvěřitelná skvadra lidí, která chodí do místních kinosálů povětšinou dospat předchozí hýřivou noc a filmy jako takové je podle všeho až tak nezajímají. Anebo naopak jo a během desetidenního maratonu jich stihnou přes čtyřicet. A naprosto drtivá většina návštěvníků pak rovnoměrně rozděluje svou pozornost oběma směry. Tak jako tak, ať už patříte do jakékoli skupiny divácké/ návštěvnické obce, Uherské hradiště je po Karlových Varech určitě největší cinefilskou mekkou u nás a stojí za to do něj alespoň na pár dní zavítat.

Letos jsme se oddávali filmovým hrátkám s tématem „Člověk a příroda“. Každoročními podsekcemi pak letos byl „africký“ resp. „Kanadský film“. Následující soupis berte spíš jako můj osobní výběr než jako systematický, natož snad reprezentativní přehled odpromítaných snímků. Prostě jsem si letos chodil výlučně na to, co mě už dopředu lákalo, nebo co jsem chtěl vidět „ze studijních důvodů“.

Africká královna rež. John Huston, USA 1951

John Huston, jehož jsem měli možnost navštěvovat i ve Varech, je v tomhle filmu až překvapivě zábavný, mírumilovný, romantický a veskrze konzumní, ale možná o to více hustonovský. Za těžkých podmínek v belgickém Kongu natočil naprosto strhující (byť po formální stránce v některých okamžicích dnes už trochu úsměvný) snímek, který je předobrazem všech těch svárlivě milostných komedií typu My Fair Lady, Když Harry potkal Sally atd. Humphrey Bogart (dostal za tuhle roli Oscara) a Katherine Hepburnová si užívají jeden z nejlepších hereckých koncertů svých hvězdných kariér. Všechno je to technicolorově krásné, po americku milé a přitom v celé té své naivitě tak nějak nenaivní a nepatetické. Je to opravdové. Hustonův pacifismus, stejně jako obdiv k postavám hemmingwayovských Sisyfů, tu na prostoru jednoho omláceného říčního člunu („Africké královně“) dalece překonává onu povinnou (a produkcí nabefelovanou) konzumní úroveň mainstreamové zábavy a do hlav diváků vtlouká zcela jednoznačné autorské stanovisko, jaké abyste u dnešních podobně diváckých režisérů pohledali. Skvost, který musí vidět každý (a já se stydím, že jsem ho viděl až teď).

Hodnocení: 10/ 10

Ceddo rež. Sembene Ousmane, Senegal 1977

Jeden z těch studijně povinných snímků, legendární africký „film noir“ o unesené princezně, sváru dvou kmenových větví jedné vesnice a dogmatické zhoubě Islámu. Kdo neviděl, neuvěří, že se dají natočit filmy, které vypadají, zní a odvíjejí se jako ústní vyprávění u ohníčku. Režisér (jehož syn jeho filmy na letošní LFŠ přivezl) tak povyšuje na hlavní princip svého díla redundanci: postavy mluví o něčem, co za chvíli udělají a pak jdou a pěkně názorně to provedou. Když se k něčemu odhodlávají, nebo se na něco chystají, dlouze a popořadě o tom rozmlouvají se všemi staršími vesnice, načež jdou a pěkně názorně to provedou. Při osvobozování nepřítelem zajaté krásky režisér vůbec nepotřebuje střih, aby nám takto dramatickou situaci dovyprávěl. Všechno pěkně názorně předvede ve velkém celku. Africké snímky možná mohou někomu připadat hloupé. Jinému naivní a tragicky „nefilmové“. A jinému zase jako úžasná artistní nuda. Jediným správným přístupem je ale přístup malého dítěte, člověka, který neumí psát a okolní svět je mu ostatními lidmi ukazován a popisován jenom ústním podáním. Je to jiná kultura, na níž se v rámci své psané a perspektivní kultury rádi díváme svrchu. Je to možná kultura na v jistém smyslu nižší civilizační úrovni. Je to ovšem zároveň kultura, která nevymyslela atomovou zbraň. Možná je na celém filmu úplně tím nejdůležitějším (a pro Evropana nejpoučnějším) ten zdánlivě nepatrný detail – ozdobné kopí „samp“, které si hrdinové s sebou berou na každou osvobozovací výpravu. Bez něj se nedá bojovat. Bez něj se nesmí bojovat. Bez by se totiž bojovalo zbytečně.

Hodnocení: 7/ 10

Chudák vozík/ Černoška z… rež. Sembene Ousmane, Senegal 1966

Jedny z nejstarších afrických filmů vůbec. Jeden krátký a jeden středometrážní film zakladatele africké kinematografie Sembena Ousmana jsou nezaměnitelné svým přímým, skoro komunistickým apelem, který ke svým divákům vysílají. Chudák vozík je krátkou povídkou o chudé rodině kdesi na předměstí, jejímž jediným zdrojem obživy je právě starý rozeschlý vozík, na němž otec vozí zákazníky tam či onde a zase zpátky. Problém je v tom, že oni mu za to jaksi zapomínají platit a rodina je na tom proto čím dál hůř. Když mu jednoho dne policie navíc kárku zabaví, nezbývá nebohé manželce, než se začít živit prostitucí… Tragické, patetické, komunisticky nesmlouvavé, ale kouzelné tím voice over komentářem hlavního hrdiny ve žvatlavé francouzštině. Film Černoška z… je na tom v mnoha směrech podobně. S tím, že se odehrává kdesi na francouzské riviéře a její hrdinkou je – překvapivě – černoška z… jednoho malého afrického města, kde si jí kdysi vyhlídli bohatí francouzští manželé jako chůvu pro své děti. Pozvali jí do Francie a tam si z ní udělali regulérní služku. Režisér nám opět ukazuje vnitřní utrpení hlavní postavy především v polocelcích její shrbené postavy a bědným voice overem. Mladá žena tady ovšem není zlomeným hrdinou jako manžel v předchozím Ousmanově snímku. Trpí, spílá osudu, ale už v tom, jak se s nezdolnou péčí stará o svou nákladnou garderobu (čímž dohání svou paní k šílenství), je cítit ohromná síla jejího charakteru. Tragické gesto v závěru snímku pak směřuje, přesně v intencích režisérově levicově národního smýšlení, proti kolonializmu, evropskému vlivu, pohodlnosti „cizáků“ z Evropy a jejich sobectví. Černoška z… je prostě takovým malým filmovým projevem afrického národního obrození.

Hodnocení: 8/ 10 (za oba filmy pro tu autorskou neochvějnost)

Laura rež. Otto Preminger, USA 1944

Další klasika, zařazená do programu jako připomínka výročí svého tvůrce – režisér Otto Preminger by se letos (stejně jako John Huston) dožil sta let. Jeho prvnímu vrcholnému dílu Laura, skvělému příkladu toho, co to znamená, když se řekne „film noir“, je pak letos dvaašedesát. Laura bývá ve většině filmově historických publikací zmiňována hned za Suset Boulevardem a Pojistkou smrti jako nejlepší noir všech dob. Nevím. Je to vlastně dost průměrná a dlouho dopředu odhadnutelná detektivka, která je navíc tak užvaněná, že se chvílemi musíte hodně snažit, abyste vůbec porozuměli, o čem že se to zrovna vede řeč (zvlášť pokud sledujete film se simultánním překladem, který není vůbec slyšet…). Odhadnutelná sice pouze z dnešního pohledu (protože její základní scenáristický fígl za těch šedesát let provařilo už tolik scenáristů, že byste je mohli rozestavět po celé délce Sunset Boulevardu a ještě byste jich pak museli několik desítek naházet do vln Pacifiku, protože by vám zbyli; za všechny připomenu Hitchcockovo Vertigo), ale přesto odhadnutelná. Stejně tak herectví hrdiny, s nímž máme zřejmě především sdílet pohnutý osud (mladý policista v podání Dany Andrewse), je natolik laxní, že i přes vědomí záměrné režisérské stylizace vám bude připadat úplně nesnesitelné. To, o co v Lauře jde, a co ji činí natolik opěvovaným filmovým fetišem, je však skvostná forma. Dokonalá kompozice interiérových polocelků, přecpaných nesourodou (a proto tak realistickou) směsí rekvizit, skvěle rezonuje s charaktery postav, plnými rozepří, nevyřčených lží, tajemství a falše. Precizní vnitrozáběrová montáž často využívá předměty nebo rámy oken postavené před objektiv, takže všechno podstatné dění ve filmu stále nahlížíme jakoby zpoza zrcadla, zpoza opony tragického dramatu, které se za ní odehrává. A nad tím vším plující olejový portrét krásné Laury nad krbem... V souvislosti s rozuzlením se navíc nabízí přímo mystická asociace s Lynchovým Twin Peaks: Laura Palmerová + memento její usměvavé tváře na fotografii + osudy lidí, které se dohrávají teprve její násilnou smrtí. A navíc přeci ani ona tak úplně nezemřla…

Hodnocení: 7/ 10

Nejsmutnější hudba světa rež. Guy Maddin, Kanada 2003

Fascinující opus režiséra, který se programově zaměřuje na filmové postupy, které kinematografii dominovali v době němého filmu, resp. v době přechodu od Velkého němého k filmu zvukovému. Příliš očividný postsynchron, trhavá černobílá postava, nedoostřená kamera, ručně kolorované pasáže, vypjaté exaltované herectví v kombinaci s těmi nejubožejšími melodramatickými klišé… Guy Maddin si vypomáhá tu americkým melodramatem, tu vaudevillem či muzikálem; půjčuje si postupy rapid montáže ruské avantgardy i distorzního obrazu a víceexpozičních orgií francouzského impresionismu. Absolutně ztřeštěný příběh, který je tím větším požitkem, čím více starých filmů jste viděli a čím více se vám líbily. Je to obrazový rozhovor autora s filmovou historií, konceptuální pastiš všech možných klišé, která kinematografie dokázala zplodit, i svérázná postmoderní esej, terapie současného pojetí vizualisty jejím návratem k jejím vlastním kořenům. Dnes jsme nemocní filmem. Film jako umění i jako vztah ke světu prostřednictvím obrazu je nemocný. Uvěznil sám sebe v klišé, prázdné bombastičnosti a halasném nicneříkání. Pusťme si L´Herbierovo Eldorádo, nebo Ganceovo Kolo života, otevřme oči a naučme se pohyblivé obrázky zase vidět, ne je jen „slepě“ konzumovat. Maddinův film právě k tomuhle vyzývá – svou halasností, kabaretním třeštěním a „přeplácaností“. Něco takového jsme ještě neviděl. Jen je to možná trochu delší…

Hodnocení: 8/ 10

Ostrov rež. Kanetó Šindó, Japonsko 1960

Soužití člověka s přírodou. Přijetí svého osudu bez ohledu na jeho rány. Dvě snad nejotřepanější klišé (nejen) filmové historie. Něco, u čeho máte pořád pocit, že tohle už jste v různých obdobách viděli stokrát. Tenhle film - spolu s dejme tomu Dovženkovou Zemí - je ale legendou; dílem, které ono "přírodní" klišé pomohlo do filmových dějin vecpat tak razantním způsobem, že vám to vezme dech. Hrdinové se pohybují pozvolnou, skoro odevzdanou, ale o to ve skutečnsti odhodlanější chůzí napříč naprosto oddynamizovanými záběry. Klid, prostota filmového obrazu kameramana Kiyoshi Kurody dokonale souzní s melancholií a existenciální prostotou postav. Drama se neodehrává na povrchu, ve vnější akci, ale v jakémsi meditativním meziprostoru na pomezí lidského nitra a okolního světa; světa který nám umožňuje žít, ale současně naše žití v každém jeho okamžiku ovlivňuje a beze slov řídí. Tragédie přicházejí a odcházejí provázené (a fatálně předznamenávané) tklivou hudbou Hikaru Hayashiho, aby v dané chvíli lidský život bolestně převrátily a vzápětí ho svou bolestností znovu nastartovaly... Filmová báseň jen sotva převoditelná do slov, protože se právě bez nich obejde. Musíte ji ale vstřebávat v dobré spánkové kondici, jinak hrozí, že se vám někdy v polovině tvrdá realita ostrova spojí s útěšnou irealitou vlastních snů, což si Ostrvo určitě nezaslouží.

Hodnocení: 9/ 10

Tarnation rež. Jonathan Caouette, USA 2003

Sledovat hodinu a půl, jak si amatérský filmař vylévá mozek na filmový pás, může snad někomu připadat jako ztráta času, někomu jako vstupenka do stejného klubu magorů, v jakém už je "režisér". Tohle je ale skutečně silná káva, která vás možná rozčílí, ale rozhodně vás nenechá klidným. Mě tedy alespoň nenechala. Film je složený z Caouettem od dětství natáčených krátkých filmečků a v přítomnosti se odehrávajících "dovysvětlovaček". Když autor, který zároveň působí jako muzikálový tanečník a příležitostný herec, začně před kamerou jako před imaginárním zrcadlem hrát etudu na téma týrané manželky, spadne vám čelist. Opravdovost, syrovost jeho "výkonu" dalece přesahuje autorovu homosexualitu, ve své nepatřičnosti jde za rámec jeho duševní choroby a odkrývá něco z onoho Lacanovského Reálna, které každý ve svém životě tak úporně potlačujeme. Už nejde o konkrétní autorskou zpověď, ale o obecnou výpověď o lidském nitru. Když Caouette ve své dětské dušičce vymyslí nějaký herecký výstup, položí se do něj a dohraje ho na samou hranici karikatury, ukazuje spíše nutnost podobné ventilace hrůz v celé naší společnosti, nejen v "komunitě schyzofrenních homosexuálů, jejichž matky skončily v blázinci". Chce to překonat zábrany, otevřít odporem zavřené oči a sledovat barevně pableskující šílené obrazy. Dozvíte se něco o sobě... Každý musí někdy spadnout na dno, jinak nežil...

Hodnocení: 8/ 10

Unaveni sluncem rež. Nikita Michalkov, Rusko/ Francie 1994

Tohle je film, u nějž se taky stydím, že jsem ho viděl až teď. Naprostý zážitek, který letos v Hradišti přebil úplně všechny ostatní snímky. Kdyby takhle natočil Hřebejk své Pelíšky, budu ho do nebe vynášet. Nezapomenutelná Artěmjevova hudba vás tak vtáhne, že poslední hodinu už budete jen vyděšeně koukat a zadržovat dech. Osvobozující smích začne v sále pomalu utichat a v závěru se možná přistihnete, že se vám do očí nenápadně vkrádají slzy. Michalkovova genialita ovšem spočívá právě v tom, jak dokáže balancovat na hraně přílišného sentimentu a kýče. Smějete se a přitom víte, že byste měli brečet. Když malá Naďa pomáhá plukovníku Kotovovi, na nějž za vraty čeká auto tajné policie, do kabátu, aby „už šel a ona mohla alespoň k zatáčce konečně řídit“, je to něco neuvěřitelného. Pocit, který tu vůbec nedokážu popsat, ba ani přiblížit. Po těle se vám rozlije něco hrozivého, mrazivého, děsivého a zároveň prapodivně něžného a hluboce lidského. U tohohle filmu věříte, že smrt přichází s úsměvem na rtech a že přitom učí vaše děti stepovat. Věříte, že jsou v životě chvíle, kdy se panák vodky prostě nezajídá. Věříte, že milované ženě se nesmí říct, že umřete. Jen když se na vás při odjezdu na smrt bude usmívat. Věříte, že takhle strašné to tehdy muselo být. Poetická deprese.

Hodnocení: 10/ 10

Vítr v ječmeni rež. Ken Loach, VB, Irsko, Francie 2006

Film sleduje prakticky stejné události jako Jordanův Michael Collins, ale jaksi zevnitř, v méně epické šíři a s větším důrazem na lidi „dole“. Dva bratři. Jeden umírněný, jeden radikální. A oba chtějí totéž – svobodné Irsko. Jeden se spokojí s kompromisem, druhý je ochoten za svůj ideál umřít. Patetický film, který (zřejmě pod vlive vnucených asociací s nynější situací v Iráku) vyhrál letošní Zlatou palmu v Cannes. V mnoha okamžicích (mučení zajatých „vojáků“ rodící se IRA, nájezd britských vojáků na rodný dům obou bratrů,…) je Vítr v ječmeni skoro agresivně brutálním a „tělesným“ filmem, v němž kamera v rozhodujícím okamžiku nerada uhýbá, protože divák musí všechno prožít společně s hrdiny. Pro domácí publikum bezesporu důležitému filmu dodává režisér Ken Loach, na apelativně humanistickém půdorysu, záměrně nadnárodní platnost. Když však v druhé polovině přejde k téměř komunistickým finesám, jeví se to už trochu přehnaně a hlavně křečovitě. Když se k tomu přidá únavně pozvolné tempo vyprávění, přemíra banálně patetických dialogů (které navíc většinou opakují to, co už stejně víme) a nesnesitelný překlad do sluchátek, najednou si uvědomíte, že vás tak naléhavé téma vlastně vůbec neoslovuje. Rádi už byste z vydýchaného kina vypadli někam na pivo. A nikoli na nějakého Guinesse, ale na poctivou českou desítku, abyste si mohli v duchu blahopřát ke své středoevropské laxnosti, díky níž s vámi Slováci o vlastní stát nemuseli nikdy bojovat. To byl totiž hlavní problém všech tehdejších irsko-britských svárů – nikdo nebyl ochoten nechat hlavy vychladnout. Natočit o tom film je určitě chvályhodné, ale Ken Loach o tom ten svůj měl natočit trochu jinak. Silné téma vás takhle může především silně odpuzovat. A to je škoda.

Hodnocení: 4/ 10
Add a comment

Add a comment

Číst dále: Karlovy Vary pohledem Petra Hamšíka

Jak to tak vypadá, zase nedodržím redakční dohodu a nezřízeně se rozepíšu. Když ony pro mě letošní Karlovy Vary byly asi ty nejlepší (= filmově nejvýživnější), jaké jsem zatím absolvoval! Filmů jsem neviděl mnoho (asi pětadvacet), o to šťastnější ruku jsem ale nejspíš měl, protože výraznější zklamání jsem nezažil. Nepíšu tady o všech svých zážitcích, nepíšu ani úplně všechno, co bych chtěl, ale myslím, že i tak to na vás bude dost. Obrňte se trpělivostí a řekněte i kamarádům…
Add a comment

Číst dále: Karlovy vary pohledem Honzy Hlubka