VALL-I
Když jsem šel do kina na nový pixarovský animák VALL-I, věděl jsem, že se mi bude líbit. Už z traileru byla cítit ta hmatatelná pohoda, na poli „příjemného“ kýče realizovaná velkými robotími kukadly, západem slunce, komickým pískotem a dobře známou „animovanou“ neohrabaností hrdiny (tudiem Disney vždycky tak dobře pochopenou). A přesně to jsem taky dostal. Až na to, že v té „pětihvězdičkové“ formě asi jen během prvních třiceti minut. Pak se z roztomile mimoděčné ekologické agitky stala (opět ovšem s elegancí Pixarům/Dismenymu vlastní) ekologická agitka zcela nepokrytá, navíc silně „kontaminovaná“ klasickým mýtem o spasiteli, spasení a následné „lepší“ společnosti. A najednou mě to už tak moc nebavilo…
Přemýšlel jsem, čím to mohlo být a srovnával se svým asi nejoblíbenějším Pixarem – Toy Story (ovšem to, o čem bude dále řeč, se dá hravě vztáhnout i na Hledá se Nemo). Úvodní přibližně třetina filmu se nese ve znamení úžasně minuciózního narativního zaostření na existenční horizont malého robůtka-uklízeče. Byť ne tak důsledně jako v Toy Story, kdy se prostorem pro rozehrání onoho „příběhu hraček“ stává de facto pouze obývák, přilehlá zahrada a automobil, i ve VALL-Im se vyprávěcí prostor zcvrkává na městskou čtvrť (resp. to, co zní zbylo), kde malý hrdina pořád svědomitě uklízí, zatímco lidstvo se odebralo přečkat „očišťování Země“ kamsi do dalekých vesmírných končin. Ve svém příbytku (starém transportéru) si poklidně shromažďuje oblíbené artefakty (ne nadarmo titěrné, takřka fetišistické detaily jako zapalovač, pouzdro na prsten, stříbrná vidlička) a kamarádí se s ještě tintěrnějším tvorečkem – švábem (ano, tím, který jako jediný tvor dokáže přežít atomový výbuch, jak alespoň tvrdí lidová moudrost – a film s tímto faktem vtipně pohrává). Všechno je záměrně jakoby zmenšené, limitované „zmenšeným“, omezeným hlediskem malého robota. O to větším a působivějším dojmem, pak působí lovestory, která se v takto rozehraném fikčním světě rozvine mezi ním a supermoderní „robotkou“ EVE. Křehkost vzájemných citů v pitoreskně vykresleném světě skvěle vyniká. Jejich osudová „velikost“ s ním zase poutavě kontrastuje a dodává příběhu punc originality.
Ve zbývajících dvou třetinách se ale „malý“ svět „velkého příběhu“ otevře ještě většímu (doslova kosmičtějšímu) světu, ve kterém - náhle si uvědomujeme – sehraje VALL-Im roli bezmála matrixovskou: úlohu spasitele a mentora zakrnělého a do fetální polohy nesvéprávných jedinců zparchantělého lidstva. Čistý příběh (ne-)lidských citů v robotickém světě se mění v opulentně podaný mýtus, fikci fikcí – jak říká Slavoj Žižek, sen o tom, že za hranicemi naší (děsivé) denní skutečnosti, není jen „poušť reálna“ (ještě děsivější, tak děsivá, že si ani představit nedovedeme), nýbrž jakýsi „aparát“, který nám nasazuje klapky na oči a jenž, když se nám ho podaří „vypnout“, ustoupí skutečnému (zde bráno doslova) Ráji na Zemi. Takový mýtus o manipulaci naší denní realitou se krásně vypráví a ještě lépe poslouchá – dává totiž falešnou víru, že za naší bez´těšnou realitou je kdesi daleko Ráj, do nějž můžeme při troše snahy vejít a spočinout. Touto cestou do Ráje je ve VALL-Im sepjetí tělesné aktivity a ekologické uvědomělosti. A mesiášským „Neem“ malý obouchaný robůtek-uklízeč.
Nemluvě o naivně utopickém závěru, líčícím šťastné (Žižek by pravil „slastné“) soužití robotů a lidí, budujících novou „lepší“ verzi svého světa, která je již definitivně za hranicí soudnosti i těch nejmenších diváků, mě osobně bavila jen tak první půlhodina. Už mě totiž filmy o tom, že jakékoli (ať už existují či ne) klapky nám, lidem lze z očí sundat. Nelze – a pokud ano, bude to znamenat náš zánik. VALL-I je skvělá pohádka, velká zábava, nicméně opíjí nás rohlíkem. A vzhledem k tématu, které si bere jako základ své zápletky, zdá se mi, že na takové bujaré hrátky už máme málo času.
Jan Hlubek
P.S. Nejvíce mě pobavily dvě dívky, které se po projekci zvedly ze sedaček s krabičkami popcornu a zavíčkovanými kelímky s brčkem a odcházeje mi připomněly ty boubelavé budoucí verze lidí, kteří se ve filmu napájejí z přesně stejných plastových udělátek. Smyšlení John a Mary se těch svých kelímků s mléčným koktejlem za burácivého hudebního doprovodu zbaví – ty dívenky je nejspíš jen odhodily do koše na netříděný odpad.