Na druhé straně
Německé kinematografii se poslední dobou celkem daří prorazit na celosvětovém trhu. Po oscarovém snímku Životy těch druhých se do kin hrne další film z produkce našich západních sousedů.
Tentokrát jde o snímek zpracovávající tematiku Německo-Tureckých vztahů s názvem Na druhé straně, který nahlíží jak na situaci Turků v Německu, tak na životy Němců v Turecku. Německý režisér tureckého původu Fatih Akin dokáže ze svých kulturních kořenů vytáhnout téměř maximum. I v českých kinech jsme měli možnost vidět jeho film Proti zdi, který pojednával o turecko-německém páru narážejícím na předsudky svého okolí. Šlo o první snímek plánované trilogie o lásce, smrti a zlu. Nyní nám Akin servíruje část druhou, o něco více zašmodrchanou a navíc tak trochu tragickou. Ve filmu Na druhé straně jde totiž především o smrt, lépe řečeno o dvě smrti. Nemusíte mít ovšem pocit, že jsem vám nyní prozradila zajímavý konec filmu. Sám Akin rozdělil film do vzájemně propojených dvou epizod, které jsou uvozeny názvy Smrt Yeter a Smrt Lotte. Divák tedy od počátku ví, že někdo přijde o život a tak jen s trpkým očekávání pozoruje, jak ke všemu dojde.
Příběhy jsou dva a strany taktéž. Nejprve se ocitneme na té "evropštější", tedy v Německu, kde se setkáváme s vysokoškolským profesorem německé literatury Nejatem, který se jako příslušník druhé generace tureckých přistěhovalců cítí být Němcem. Jeho otec je ovšem jiného názoru a také jiného založení. Vyhlídne si v jedné vykřičené čtvrti tureckou prostitutku Yeter a nabídne jí něco jako plný pracovní poměr. To by pro ni znamenalo bydlet v jeho domě jako jeho družka. Yeter jeho nabídkou pohrdá až do momentu, kdy jí ortodoxní Turci začnou vyhrožovat smrtí, pokud se šlapáním nepřestane. Nastěhuje se k opileckému otci, který jí sice přijde odporný, ale představuje pro ni šanci přežít. Tak pozná Nejata a vypráví mu svůj příběh, z něhož vyjde najevo, že vše dělá proto aby mohla platit studia své dceři v Turecku. Jenže jak již od začátku víme, někde poblíž na ni čeká smrt...Nejat se rozhodne Yeteřinu dceru najít a zajistit ji finančně. Odjíždí do Turecka, které je "jeho" druhou stranou. Zakoupí malé knihkupectví s německou literaturou, všude po Istambulu vyvěsí plakáty s Yeteřinou podobou a čeká co se stane.
Druhý příběh začíná pěkně hekticky v Turecku. Sledujeme rychlý úprk politické aktivistky Ayten před policií. Ayten se podaří uprchnout a skrýt zbraň, ale ztratí mobil, díky kterému policisté odhalí její kumplice. Když na to přijde, nenapadne ji nic jiného než na falešný pas utéct do Německa hledat svou matku Yeter, která tam pracuje jako prodavačka obuvi. Divák již samozřejmě ví, že jde o Yeter z předchozího příběhu. Ayten se hned po příletu nedohodne se svými tureckými spiklenci a ocitá se na ulici bez peněz. Snaží se dostat se k nějakému jídlu na vysokoškolské menze, kde se seznámí s Němkou Lotte. Ta jí nejen půjčí na oběd, ale taktéž ji vezme k sobě domů. Mezi oběmi se vytvoří více než přátelský vztah, přestože Lottina matka je proti Ayten a jejím politickým názorům. Ayten je poté zatčena policií a po zhruba ročních průtazích deportována z Německa a předána turecké policii. Lotte se ale nehodlá tak lehce vzdát a vydává se ji do Turecka hledat a poskytnout jí veškerou pomoc, kterou jen může. To ji přivede do hrobu...
Možná zajímavější rovina než národní je z ohledu "druhých stran" rovina generační. Jak rozepře Nejata s otcem, tak odpor mezi Lottinou matkou a Ayten se pod tlakem událostí mění a zmírňují. Akin jakoby tragičnost překonával příslibem lepších zítřků, které sice nejspíš budou stejně hořké jako jakékoli jiné dny, ale přinejmenším na ně nebudeme sami. Film je sám o sobě neskonale emočně vypjatý, ale tak nějak nevyřčeně. Za vše mluví atmosféra, lehká gesta a minimalistická hudba. To některým hercům vyhovuje, jiným nikoli. Zvláště scéna trpící matky zoufající si nad úmrtí dcery je neskutečně křečovitá. Pokud navíc tak trochu nejste schopni u filmů oddat mozek zcela emocím, budete mít jako já pocit, překombinovanosti - lesbická turecká politická aktivistka bez koruny k přežití odmítá mikinu, protože si přece neoblékne americkou značku. Je možné, že existují lidé, kteří by raději umřeli, než podlehli globalizaci, ale mě se tomu moc věřit nechce. Spíš mi přišlo, jakoby Akin chtěl do jediného filmu doslova narvat všecho, co ho na našem světě štve - prostituce, alkoholismus, rasismus, xenofobie, byrokracie, homosexualita, terorismus, generační problémy, globalizace, pokrok, chudoba, hloupost, láska, naděje i smrt. Tak trochu jako když pejsek a kočička dělali dort.
Možná jsem ale jen film dost dobře nepochopila. Po jeho projekci v rámci festivalu německého filmu Der Film si většina pražského publika nad filmem libovala a také porota festivalu v Cannes scénář nejen pochválila, ale i ocenila. Na druhé straně je tedy jedním z těch filmů, na který si názor musíte udělat sami. Ať už se mnou budete souhlasit nebo ne, nejspíš ve vás Akinův snímek zanechá nějaké emoce. A jak se říká, všechno je lepší než apatie.
Jana Masaříková