Halloween
Původní Halloween Johna Carpentera jsem si musel ještě zpětně po shlédnutí Zombieho nové verze v paměti osvěžit opakovaným zhlédnutím. A byl jsem unešen. Minimalismem formální podoby snímku, otevřeností konce, tajemností původu i motivace hlavního monstra (nemusím psát jméno, že ne?), skvělými (vážně!!) hereckými výkony v žánru, v němž se to od té doby paradoxně považuje téměř za neslušnost, i ochotou k vypravěčské zkratce a nedoslovnosti (což už se dnes ve slasheru nenosí skoro vůbec)… Je to tak, naneštěstí mluvím o Carpenterově takřka třicet let starém kousku. Rob Zombie je podle všech zdrojů kultovním režisérem ultranásilných a přitom ultrazábavných béček. Neviděl jsem. A také je známým hudebníkem. Neslyšel jsem. Když dostal tedy do produkce další z novodobých restartů starších béčkových klasik (jako Texaský masakr, Hory mají oči, Mlha…), nic moc jsem nečekal. Pak jsem uzřel atmosféricky hutný trailer a nadchnul se – že by vážně dokázala začít úplně odjinud a přitom se vyrovnat původnímu dílu? Ha, řekl jsem si, nicméně posléze vyrazil do kina…
Nenásledovalo sice zklamání, leč přinejmenším rozčarování. Trend přehnaného rozdávání karet je tady totiž stejně zjevný jako u nových Masakrů nebo Hannibalů Kanibalů – proč mají dnes ve studiích dojem, že jako diváci nesnášíme nic o padouších nevědět? Je v tom něco obscénního – daleko obscénnějšího, než to, že každá zabitá musí ve filmu ukázat prso, dvě – vidět víc, hlouběji, dále „za scénu“. V 18. století si prý fyziologové píchali do očních víček, aby viděli, jaké obrazce se jim na jejich spodní straně při zavřených očí vyjevují. Poznání za cenu vlastního sebepoškození. Divné. Ujeté. Výstřední, ale věda si to prý žádala. Jeden člověk do sebe prý zase pouštěl elektrický proud, aby prokázal, jak dokonalým vodičem je živá tkáň. Prostě chceme toho hodně vědět a paradoxně, čím nechutnější, tělesnější, chcete-li to poznání je, tím je to větší zábava… zapomněl jsem dodat, že všechny výše zmíněné experimenty byly veřejnou záležitostí (podobně jako naprosto obludná praxe veřejných pitev). Adjektivum „obscénní“ vzešlo rovněž z prostředí zábavy – vidět za scénu ob-scénně, do zákulisí. Potěšení z podívané je jedna věc. Potěšení z toho, vidět jak podívaná (v nejobecnějším slova smyslu) vzniká, odkud pochází, co je jejím podhoubím, to je však teprve něco.
S novým Halloweenem se to má taky tak nějak. Ukazuje toho moc, brutálně, zvukově vymazleně a s pěkně naturalistickou výtvarnou stránkou. Ale na druhou stranu je tahle jeho obscenita v nakládání s původně utajovaným (historii Michaelova „případu“ je věnovaná celá první polovina děje) zatraceně vykonstruovaná. A taky politicky korektní. Takže vlastně ani moc nepřekračuje (ne)zdravou míru měšťanské podívané a děsí spíše tím slyšeným, než viděným. Obscenita v hávu politické korektnosti: užijeme si parádně makabrózního tance, zajucháme s dranžírákem a podřežeme pár vyvinutých děvčat. Ale všechno pěkně rovnoměrně rozprostřeno mezi barvy pleti, společenská postavení a pro jistotu zasazeno na naprosto ordinérní americké předměstí. Vzniká bezpohlavní film, který je obscénní ze všeho nejvíce svou simulací obscenity. Hrou na krvavý děs původního Halloweenu, který paradoxně se sám obešel takřka bez krve.
Hodnocení: 5/ 10
Jan Hlubek