Tim Bruton, promiňte, Burton se opět vrhl do světa plného pobledlých obličejů, mlhy a vzájemného lidského nepochopení. A tentokrát jako by všechno bylo ještě mnohem intenzivnější než jindy. Všechny postavy ve filmu jsou zlé, neštítí se zabíjet a vydírat. Řečeno se Sweeney Toddem, jsou lidé zlí, kteří zasluhují zemřít, a lidé kteří trpí pod vládou zlých, a v zájmu zbavení utrpení by tedy také měli zemřít. Tenhle film není veselý, a pokud se u něj někdo zasměje, pak to asi bude v momentech, které se divákovi jeví jako absurdní, postavy v nich trpí a Burton to myslel buď jako velmi krutý humor nebo prosté konstatování nad bezvýchodností současného světa, ve kterém je zločincem v podstatě každý. Přiznám se, že já se bavil dobře, dokonce jsem se i smál, také ale vím, že ne každý byl schopen ty litry krve a pohledy na prořezaná hrdla vydržet. Alegorizace lidské nenávisti pomocí krve a ošklivosti tu zachází až na hranici únosnosti pro běžného diváka – to vše ale vrcholně estetickou burtonovskou formou! Hudební stránka filmu je také úžasná, a to hlavně díky textům, které se naprosto míjejí s klasickými muzikálovými texty o lásce k člověku. Tyto texty cynicky opěvují špínu Londýna, přátelství k břitvě a znechucení z lidské společnosti. Sweeney Todd je zatím asi nejzávažnější Burtonův film, a rozhodně jeden z jeho nejlepších.
